Klid.

Jaroslav Vrchlický

Klid.
Nikdy nesvol, v osud tvůj aby cizí bůh se míchal; jak bys ho neznal, dělej, kráčej mimo potichu jako kolem laviny spící. Jednou v strachu, v úzkosti duše svojí vzepneš k němu v modlitbě chvějné dlaně, nevíš ani, pomůže, či jest hluchý – Propad’s však jemu. Démonicky osedlá tvou pak vůli, v jarmo svoje zapřáhne tvoje snahy, hodí v nitro bezmezný, dlouhý smutek illusí marných. Dá-li něco, otrokem jeho’s přízně, dá-li jednou, stokráte zas to vezme, strach jen zbude v srdci tvém, hadochvějnou zatřese kšticí. By tě zlákal, nevěstku pošle, Naděj, před tvým zrakem tančící tužeb kankan, by se vysmál, asketu Hnus ti pošle ve kukli studu. 32 Proto nechtít ničeho, všecka moudrost! Vyplet z duše kořínky každé touhy, bráti klidně po dni den, bráti noci v střídavém běhu. Potom věru netřeba býti vděčným za píď žití, s kondorem ji má střízlík; jaká píď ta, jedno jest, vůči Věčnu jepice pouhá. Potom klidně ulehnout můžeš k spánku, klidně stárnout, s úsměvem stejným zdravit v lysé tvojí lebce se zhlížející odvěké hvězdy! 33