Pandaemonium.
V snech palác viděl jsem, ten dotýkal se hvězd,
sto poschodí on měl, sto k němu vedlo cest,
byl chmurný, ohromný jak duchů Eskurial.
V své zdi a prostory on davy, davy přijal
všech, kteří před věky se zvali lidstva bohy,
jak času postupem věk shromáždil je mnohý,
jak Postrach zbájil je, či plachá Obraznost.
Ó moře bylo jich, ó byl jich valný hvozd
od břehů Indie až k břehům Ameriky;
já slyšel kletby jich a lání, vzdechy, křiky,
jak bily do oken a prostorem se třásly,
a marně ve vzduchu, jenž trnul jimi, hasly.
Jak okolo jsem šel, kýs blázen kývnul na mne,
já poslech’, za ním spěl dál v bludiště to klamné.
Já vstoupil. Naděje u starých stála vrat
a za ní Iluse, ten věčný lidstva kat,
jenž hlavu srazí dnes, by zítra vzrostla znova;
a dlažbou paláce zde byla slova, slova:
tož slova proroků a věštců všechněch dob,
[43]
vstal člověk jimi bůh a klesnul jimi rob,
a v kterou obrátil zrak zdivený se stranu,
čet’ různé citáty z všech biblí, alkoránů;
po schodů spirale jsem kráčel výš a dál,
zřel opic, ibisů, psů, koček hlučný cval,
a slyšel jejich vřesk, jich skřeků orgii,
jak víno čarovné, jež hoří, opíjí.
A jak jsem stoupal dál, já viděl modly všecky,
jež sobě zbudoval um titěrný a dětský,
sta hlav a paží sto v příšerné změti těl,
tu Satan chechtal se, tam plakal Archanděl;
před prahem bronzovým já zastavil se bledý
a viděl za sebou jen krve rudé sledy.
Směs hlasů ustala a znikla v dáli kdes,
jak velké po bouři by utišil se les;
já v sálu velkém stál, byl prostorný a světlý,
laur s myrtou ve oknech a v koutech všady květly,
a já zřel zástup soch, jak z mramoru by byly,
tak v temno svítily, ty řekl bysi, žily!
Ó všecky poznal jsem, jichž řada se tu kmitá,
tu Otricolský stál a tamo Afrodita,
tu Smyntheis, Minerva, tu Merkur okřídlený,
pak faunů a nymf sta a děti, dívky, ženy
jak v dílně pravěku, kde Prometheus kdysi
vdech v hlínu žití žár, zde pospolu se mísí,
však bledí, bez krve, jen sochy, postavy,
jak básníkův jen sen je spřádá mlhavý,
jak v knihách žijí dnes. A v srdci žalnou tuchu
já patřil v ohromný a mrtvý herbář duchů.
44
Síň jiná přede mnou a bezčetný v ní dav.
Já viděl zástupy tu ozářených hlav,
lesk hrál jim nad čely, však zsinalý a bledý,
jak bludička se chví, než zhasne naposledy.
Já mučidla jsem zřel a steré přístroje,
kterými trpěli v své choutce do boje
za pravdu, lásku, cit, za věčné idealy,
za spoustu krásných slov, z nichž výsledek tak malý.
Ti s mitrou, berlou ti a ti jen opásáni
jak pastýř na horách, ti s otevřenou dlaní,
zkad tekla almužna jak čistá rosa s nebe.
A v celém víru tom já viděl, Kriste, tebe,
byl’s vysílen a bled, kříž padl tobě s ramen,
však v očích nebeských hřál onen věčný plamen,
jenž z věků do věků nad člověkem se třese,
řka občas: Doufejte! a vždycky: Milujte se!
Ó synu tesaře! Zda jednou v snech jsi tušil,
že člověk rukou tvou na bránu ráje bušil,
že v tobě procitnul a že chtěl s tebou žíti?
Jak bystřeň divoká se náhle s čel hor řítí
a dole tříští se v sta stružek, nových toků,
jež šumí, zpívají vítěznou Vesny sloku,
tak tvoje nauka v sta zdrojů rozptýlena,
tu tryskla jásavá na zdroje beze jmena
a vždycky stopu tvou za sebou jasnou táhla,
a vždycky do srdcí, všem, kdož zde trpí, sáhla.
A vstali mudrci a vstali svatí kněží,
a z hranic zpívali, v sektářů divé řeži,
s tvým jménem zmírali v těl obnažených změti,
s tvým jménem vstávali z úst panen, vdov a dětí,
o lásce mluvili, jichž plna jejich duše,
až stará naše zem se chvěla v sladké tuše.
45
Kde jsou? Kam zanikli? Mrak nad světem se sbíral,
však v Apenninách již mnich v knihu nebes zíral,
v ní věčný zákon čet, jenž sluje „soucit k všem!“
a sotva pohnul rtem, on pohnul srdcí stem.
Ó svaté orgie všech snů a odříkání!
Ó bílé lilije na zkrvácené skráni!
Ó rukou stigmata hořící v hvězdném jase!
Slast, Kriste, trpěti vše rány s tebou zase!
Ó stupně oltářů, kam sterá tloukla čela!
Ó lidstva vidino ty zářící a skvělá!
tuTu v dómy vtělená, jež kamenné jak světy
výš pjaly fialy a kružby, minarety!
Ó žalmy lkající v podzemních chodeb stínu!
Ó světců extase, výkřiky muezzinů!
Ó ticho sabatu, kdy lampy hasly zlaté,
ty všecky záchvěvy věřících srdcí znáte,
je možno všecko to, myšlenka, sen a tvar
by v prázdno zapadlo a v zapomnění, v zmar?
Z tmy hrobů nová síň mne láká do života
a bouřný chorál zní: „Je pouze věčná hmota,
v mžik oživena vždy jak mladý bůh se vznese,
toť starý Dionys, jenž kadeřemi třese!
Ó radost! Evoe! Ó jděte vstříc mu všicci
a buďte thyrsu zas a lauru učeníci!“ –
Pod myrtou sonet lká, kanzona v houšti vzdychá,
zní z růží, jasmínů polibků hudba tichá.
Ó žít a milovat! Nemyslit na vteřinu,
byť klenul nad námi se celý zástup stínů!
O vzkřísit starý věk, jak žil, po čem se snažil,
kde zásluhou jest hřích, jen po kráse když bažil,
kde v sladkou Madonu se mění Fornarina,
46
kde v Monny Lisy tvář se utopila vina
jak sfinga kouzelná, jež otázky jen dává,
však rozluštění jich vždy příštím ponechává,
co otrok spoutaný v své duši osten chtíče
o svoje koleno vše láme pouta, biče,
by v tvář je osudu, jenž tyran zve se, hodil,
v rum sebe pohrobil, však bratry osvobodil.
Po bozích mudrci, po králích věštci lidu;
vždy nové masky jen pro starou jeho bídu,
co chtěli, nemohli a v zlém podlehli boji,
ať mečem, kladivem, ať se jen duchem zbrojí,
zde bohů po boku se všichni v zmatku tísní,
ať nesmrtelní sny, ať nesmrtelní písní.
Ó velká budovo! Ty blázinec jsi duchů!
A řev ten a jich zpěv mi dodnes zvoní v uchu,
kam hnu se polekán. Dál dějin tok se valí,
a palác nestačí, v tu duchů změť je malý,
svět celý objímá a ten nestačí ani
na věčný jejich pláč a věčné proklínání.