Práce.

Jaroslav Vrchlický

Práce. Příteli B. Šimákovi
Po břehu kráčel jsem, den šerý, ztmělý... tam strhanou hráz znovu naváželi. Loď těžká, nemotorná za provazy a řetězy k té jata byla hrázi; přes úzká prkna, zřícením jež hrozí, jež dosti vratké podpíraly kozy, na kolečkách byl dovážen sem kámen, a vzmachem svalnatých a silných ramen v ráz dolů svržen, hráz kde protržena. Jak výstřel opáčila lomu stěna ten kolečka zvrat každý v těžkém hřmotu. Bez kazajk muži, skráň i prsa v potu vždy k lodi vraceli se, s novou tíží zpět jeli a zas nový náklad hříží se v trhlinu té pobořené hráze, chví prkna se i kozy v rovnováze, loď ani zpola vyprázněná není. A znova kol zní ruch a třesk a hřmění, jak v řeku hrubé kamení se hrne. Sem kladivo! Sem rýči, a sem drne, vše ucpat skuliny! To tuhá práce, než pískem všecko zasypáno hladce 71 a ztmeleno, by z jara ve vln jeku zas mohlo vzdorovati bouří vzteku. Má noha až tu za rok kráčet bude, rmen uzřím zde, slzičky kvítko rudé, much bzukot uslyším a včel ruch plesný a nepomyslím víc, ký zápas děsný tu člověk s živly podniká a stále, než urve vlnám každou píď i skále, než na ně vítěznou svou stopu vtlačí. Co mžikem poboří spár vlny dračí, dny práce stojí, námahy a potu. A já jsem chápal lásku ku životu, jež tím jen trvá, vytrvat že umí. Mně novou hudbou stará řeka šumí, a dělníkům v jich hrubé práce ruchu já tisknul dlaně mozolité v duchu. 72