Mlátička.
Tak skoro i se stroji nového věku
se smířím dobou kratičkou,
co, hochu můj, vidím tvůj úsměv, pln vděku,
nad novou v dvoře mlátičkou.
Tvá obraznost co všecko vidí v tom stroji!
Co kouzlí tobě ostrý hvizd,
co řemení, dýmu sloup, jenž se tu rojí,
hra kol a nepokojný píst!
Jak před divem stojíš ty do země vrytý,
na vrchu hlavy oči máš,
a dokořán ústa, jak zázrakem zpitý
v ten ruch od rána nazíráš.
Kde prosu já vidím jen prostou a holou
a známku svého století,
ten plát bude divný stroj jak aureolou
do mládí tvého paměti.
73
Ach, staré nás budíval cepů hlas družný,
jenž zníval kolem ze stodol,
tak milý byl, známý byl takt jejich pružný,
jímž zněla ves, pláň, vrch i doldol,
Kdekde od rána se pilné míhaly ruce
ve mlatců smích a vrabců křik,
teď řemeny hvízdají a fičí prudce,
zní hlomoz kol a páry syk.
Ba, strojem tím změněn náš milý kraj celý,
kol v dálku, blízko, hochu, hleď!
Což nevidíš odevšad kouře mrak ztmělý,
ves každá jest Manchester teď.
Tak duní to, funí to, heká a víří,
potkáš se všady s mlátičkou;
co na Řípu tomu jen svatý dí Jiří,
jenž k nám zří svojí kapličkou?
Zda pozná jen Čechy své? – Inu, věk nový!
Květ měl ten starší, nový dým,
a k čemu zde zbytečně plýtvati slovy,
jest lépe se smířiti s vším.
Mne nejvíce ze všeho radost tvá baví,
ba vydržím s tebou zde stát,
zřít v koles těch vír a polet jich hravý
a zapomnít i otců mlat.
74
A myslit si: V pravý čas pochopit všecko,
mít pro vše stejně vřelý cit,
stár viděti půvab tam, kde zří jej děcko,
jen tak lze vždycky mladým být.
V nás konečně představa života leží,
a poesie tryská z nás.
Ó chápu, jak tobě můž’ sladký a svěží
stroj znít jak mně zněl cepů hlas.
Tak hochu můj, bav se tím, mně co je cizí.
Vstříc přijít sobě, sladký sen!
Tak lidstva i světa vše předsudky zmizí,
jeť pochopení v lásce jen!
75