Nářek.

Nářek.
Prostor dál se hloubí a čas dále letí, lépe nemysleti; efemero pouhá, co je tvoje touha? Sen a hříčka dětí! Z tmy jsi vyšel, do tmy vrátíš se zas jednou, ruce tvé se zvednou stokrát v žití pídi, kdo tě slyší, vidí, zná tvou muku bědnou? Máš-li ohlas jeden v svůj kvil v živlů zlobě? Kdo dal ruku tobě? S účastí kdo matky, z tvorů, z hmoty, z látky přivinul tě k sobě? Slyšel’s ve svém smutku ve svých nocí bdění, ve svém zápasení, že kdos cítí s tebou, když tě zmije střebou? Není duchů, není! Zůstaven sám sobě svíjíš se a vztekáš, světy snů svých těkáš, 36 sražen k zemi dolů v úzkostech i bolu, stínů jen se lekáš! Chtěl jsi pravdu, dobro, stálý vzlet a lásku, dal’s jim život v sázku, co máš, blázne, z toho? Nepřátel jen mnoho, v čele vlastním vrásku. Sklíčkem byl jsi pouze v kaleidoskop zjevů v radosti i hněvu, začal’s, kde děd přestal, a syn tě již ztrestal prvním při záchvěvu. Nahrazen jsi snadno na divadle světa, krátká prchnou léta, budeš v posměch mládí, jež cíl jiný vnadí, jiná zářná meta! Staroch budeš, žebrák po své dlouhé práci, jež se v písek ztrácí; všecka tvoje snaha, komu dnes je drahá? Umři v resignaci! O Bohu co řekl Spinoza, víš přece, mříže znáš své klece: Nemůž’ milovati, nemůž’ záští vzpláti – Co chceš, vlno v řece? 37