Často v slunce paprscích v letním vedru,
často v šedé jeseně mrazné pršce
kolem tebe po Karla mostě starém,
Matko, jsem kráčel.
V chvatu denním kamenné silhuetty
matné rysy splývaly v oku chodce,
bledé líce, strnulé ruce, Syna
držící v klínu.
Avšak nápis o duše dno vždy zvonil,
jako hořký bez těchy zvonil balsam:
Ó vy všichni, jdoucí kol, stůjte, vizte,
jaká má bolest!
Často, často jiného pěvce verše
v paměť přišly, zbožně ret chvěl se jimi:
Dolorosa ustoupla matce Vlasti,
Národ byl synem.
Šťastný pěvče, dokavad tak moh’s zpívat!
Sladce můžeš v ilusi svojí spáti,
tam kde svatý Vyšehrad kolébají
vltavské dumy.
Horší, mnohem děsnější obraz vidím,
dnes když kráčím po Karla mostě starém,
matka stejně bolestná pláče v hoři,
nápis je stejný.
Stejný, ještě palčivěj’ hlodá duši.
Není syna v náručí matky více!
Povstal hrdý, v bujnosti mládí svého.
Zapírá matku.
Dokud chorý s kříže sňat dlouhé muky
ležel bezduch v matčině klíně měkkém,
nežli světlu otevřel opět oči
z mrákoty smrti,
dokud k rtům jí sesláblé skláněl ucho,
sladké řeči hlaholy znova pije,
dokud vroucích pocítil tluky ňader,
miloval matku.
Která sama, ubitá Dolorosa
z jařma věků pozvedla skráň svou vdoví,
vše mu dala, povzlety orlích křídel,
titanské vzněty!
Ó jak často na Karla mostě starém
zřel jsem v duchu divadlo dávných dějů,
slávu krytou Mostecké věže stínem
ve věnci z lebek!
Nyní kolem kráčeje vidím matku,
věrna staré tradici matek – pláče!
Hledá syna, národ svůj, ruce svislé
vztahuje v prázdno.
S kříže sňatý bohužel nezná matky,
v tvář jí šlehá bičíkem sofismatu,
v drzé choutce odvěkým jejím bolům
zlobně se směje.
Jindy mohl urážet matku cizák,
zvykla tomu průběhem dlouhých věků,
že by syn však proti ní v drzé choutce
zatínal pěstě,
že by mohl za fantom humanity
prodat matku, slzami která vdovy
k žití zvedla mrtvého, – vryto budiž
do žuly dějin!
Matka pláče! – Na hrobech syn se baví.
Co mu po ní? Přežilá o ní píseň
dnes je plané dětinské vlastenčení
v mudráků ústech.
Vzývat lidstvo, zapírat přitom matku,
chtíti v lásce objímat cizí bídu,
nezřít vlastní, nad sopkou svojí křepčit
k výbuchu hbitou,
psát je vlastní do dějin knihy kletbu.
Lidstvo? Přijde, povstane, půjde přes vás,
zdeptá, zváží, zúčtuje zmarem s všemi
Nemesis velká!
Ó tu chápu velikou bolest matky
Dolorosy! Nemá víc syna v klínu!
Rtové mdlí jen chvějí se: Stůjte, vizte!
Jaká má bolest!