Nediv se...
Nediv se, neptej se,
proč v jara kráse
srdce mé rozkvětlo
milostí zase;
vždyť z jara rozkvete
i hloh na skále,
nediv se, neptej se,
líbej jen dále!
Vždyť řeka neptá se,
když břehy líbá,
který květ nejdříve
v sen ukolíbá;
a ten hloh neptá se
v květu svém prostém,
zda motýl či ptáče
bude mu hostem.
Když se však přiblíží
ta doba štěstí,
každý list chvěje se
tajemnou zvěstí,
17
nejmenší z větviček
více má květů,
nežli jsem hubiček
bral s Tvojich retů.
Údolím bolesti
a mořem touhy
bez Tebe uplyne
život můj dlouhý;
a proto nediv se,
že’s mi tak draha,
přej mi ten krátký sen
květu a blaha!
18