Sny o štěstí, Vittoria Colonna (1900)

Jaroslav Vrchlický

Diplomatická verze Ediční verze
SNY O ŠTĚSTÍ.
VITTORIA COLONNA.
TŘETÍ VYDÁNÍ ČTVRTÉ ROZŠÍŘENÉ VYDÁNÍ.
BÁSNĚ JAROSLAVA VRHCLICKÉHO.
TISKEM A NÁKLADEM J. OTTY V PRAZE.
[1] VEŠKERÁ PRÁVA VYHRAZENA.
[2] I.
SNY O ŠTĚSTÍ.
EROTICKÉ INTERMEZZO. (1876.)
[3] Die Dichtkunst ist eine lange Liebe. Jean Paul.
[4]
Sloky.
V důlku tvé tváře jemně uzardělé spí na tisíce nahých andílků; ti vzbuzeni mé verše honí směle, jak by to roj byl hravých motýlků a chytnou vždy v úsměvu tvého sítě mé slovo, nežli v píseň vypučí, až chudý sám je všecky, drahé dítě, zas hledat musím ve tvém náručí. Tu, když to činím v modré hloubce oka, nad nímž se chvějí stíny zlatých řas, ač z ní mé písně vábná zvoní sloka, přec okem smutným v příští zírám čas, v čas jeseně, kdy tvoji andílkové v tvých dítek jemná líčka uletí; ó rci, čím budou ii pak zašlí snové a moje píseň čím v tvé paměti?! [5]
Jen v lásce!
Staré sny vidím v krůpějích trávy, písně na kvetoucí sněti; s květy, jenž spějí kol mojí hlavy, v dálku mé myšlénky letí. Radost čtu v lesklém bystřice toku, když do tmy olšin se ztrácí, i v plaché laně důvěrném oku, jež z toulky noční se vrací. V doupnáka písni, jež se skal volá, v sny dětství zalétám s chvatem, tmu lesa rád mám, na vodě kola, i západ hořící zlatem: Jak ale v snění tvé jméno, drahá, náhle mi zachvěje rtoma, hned se duch vrací k pramenu blaha, ví, že jest v lásce jen doma! 6
Hloub v oko tvé...
Hloub v oko tvé a z něho v duši mladou jsem zadíval se, a již snové kladou mně na čelo svá křídla purpurová, kterými v srdce vchází láska nová; já s bázní slyším tajné jeho zvěsti a sám se tážu, co mi schází k štěstí? Hloub v oko tvé... Ó jeho na výsluní mé srdce bují novou, vzácnou vůní, jak poupě z jara trhá vazby těsné, by rozkvětlo, než v náruč tobě klesne! Hloub v oko tvé... Tvá duše z něho čistá jak holubice, když se k letu chystá, svá rozepíná křídla stříbroskvělá a dotýká se tiše mého čela, a více jemu vdýchá políbení než na řeřábu hroznů v podjeseni. 7 Hloub v oko tvé a hlavu u tvé hlavy, až sjel by s ňader živůtek ti tmavý, tvou ruku tisknout, vlasy tvoje plésti – Mé dítě, vím již, co mi schází k štěstí! 8
To věděl bych rád!
To věděl bych rád, to věděl bych rád, jak jaro přišlo k nám, zda s křídel ptáků skanulo, či v rosných perlách vzplanulo, či v duši já je mám? To věděl bych rád, to věděl bych rád, čím lásce jaro jest; proč k blouznění, proč k líbání nás květy, luna vyhání pod tichou klenbu hvězd? To věděl bych rád, to věděl bych rád, co v duši mé to jen, zda lásky žár to nebeský, či jenom písní pablesky, aneb vše pouhý sen? 9
Sloky.
Rád umřel bych jak zvonů ohlasy, jež v svatvečera tichu doznívají, ty mírem světí lidské zápasy a v dozvuku svém balsám víry tají. Rád umřel bych jak vlna v rákosí, jež k břehům květným z večera je hnána, ta perlami kol trávu porosí a ještě slunce pozlatí ji z rána. Rád umřel bych jak vůně jasmínu, z vadnoucích poupat jež se vine tiše, ta v každém dechu volá: Zahynu! a přec i v smrti požehnání dýše. Rád umřel bych jak slovo na rtech tvých, jak na tvém čele milostný nach studu, jak v důlku líček tvojich usnul smích, když řekla jsi, že ještě šťastným budu! 10
Potkání.
Den chmurný byl, jdu pralesem, má stezka v dol se točí, tu kynulo mi náhle vstříc dvé jasnomodrých očí. Dívka se mihla houštinou tak jako laňka bílá, již ku pramenu z náruče pustila lesní víla. Ó, buď ten úsměv požehnán, on z pustin kouzlí ráje, jím osvěžena mysl má, jím srdce v písních taje! A ptáků zpěv i každý strom s kvetoucí ratolestí, i kvítek v mechu hlásá mi: Zde musíš najít štěstí! 11
V sladké touze.
Již hory v slunce západu se zastkvěly a bledly, a temné olše nad vodou tajemný hovor vedly. Jich listí v svitu měsíce tou pověstí se chvělo, že zahledím se v oči tvé a slíbám tvoje čelo. Že ty se ke mně přitulíš, jak strom se k stromu sklání, a v srdci mém že spočine tvé lásky požehnání. Byl v šeru to tvůj bílý šat aneb stín lesní víly? – Já k srdci sáhnul náhodou, však – nebilo v tu chvíli. 12
Čekání.
Přes potok lávka stržena a nikde cesty jiné. – slyš! ohlas hudby vzdálené v houštinách zní a hyne. Pěšinka pískem zaváta, kdo šel tu naposledy?... Tu stopa v houšť – tu pohozen jest jasmínu květ bledý. Nade mnou hesper blouznivý se míhá v stříbrolesku – ó hvězdo lásky, ukaž mi ku milé jinou stezku! Dřív ale vdechnu píseň svou v jeden květ jasmínový, ať Jí svou vůní opojnou tajemství lásky poví! 13
V jarní noci.
V tvém, upomínko, bloudím šeru, ó, vznes mne hvězdnou perutí, bych zapěl v máje svatvečeru své lásky píseň labutí! Ať v podjeseň mou květy střásá, v ruch boje dýše rajskou zvěst, ať dechem svým v svět šírý hlásá, že nad vše kouzlo láska jest! A již tvou mocí znova žiji a struna má se výše pne, nad námi větve akacií se v loubí spjaly tajemné. Hle, trny svojích ratolestí dnes deštěm květů zakryly – ó pohleď jen, jak růže štěstí nám zkvetá vedle mohyly! 14 Leč kdo se na to rozpomene, když blaha číše smáčí ret, ztiš píseň duše roztoužené a stav, můžeš-li, ducha let! Teď v slzách díků duše žasne, co přetrpěla těžkých muk, a dozvuk jich v tvém srdci hasne, jak alpských rohů čarozvuk! A z modra nebe hvězdy září tak tichým, zbožným leskem k nám, ó rci, zda slzy našich tváří to spějí k nebes výšinám? Ó, kéž můžeme vzlétnout s nimi a hvězdnou plouti hlubinou, a zářit lesky tajemnými, a v jiskru splynout jedinou! Ó přej, ať tužba dlouholetá se zkonejší v tvém náručí! ať každé poupě v srdci zkvetá a každá struna zazvučí! Vždyť jen v tvém oku se usmívá sen mladosti mé ztracený, a z duše tvé v mou duši splývá křest poesie plamenný! To lásky tvojí požehnání buď štěstí mého zástavou! ať hvězdami se tiše sklání v mých bolestí noc mlhavou; 15 ať v podjeseň mou květy střásá, v ruch boje dýše rajskou zvěst, a písní tou v svět šírý hlásá, že nad vše kouzlo láska jest! 16
Nediv se...
Nediv se, neptej se, proč v jara kráse srdce mé rozkvetlo milostí zase; vždyť z jara rozkvete i hloh na skále, nediv se, neptej se, líbej jen dále! Vždyť řeka neptá se, když břehy líbá, který květ nejdříve v sen ukolíbá; a ten hloh neptá se v květu svém prostém, zda motýl či ptáče bude mu hostem. Když se však přiblíží ta doba štěstí, každý list chvěje se tajemnou zvěstí, 17 nejmenší z větviček více má květů, nežli jsem hubiček bral s tvojich retů. Údolím bolesti a mořem touhy bez Tebe uplyne život můj dlouhý; a proto nediv se, že’s mi tak draha, přej mi ten krátký sen květu a blaha! 18
V tvém úsměvu.
Smích pohrával si tobě na retu, jak motýl, když se houpe na květu; Tutu v oka tvého ztopen modrojas jak hvězda kmital stínem dlouhých řas; Pakpak snivých tahů kouzlem utajen V nich roztál jako první lásky sen; Teďteď zvolna hasnul v líčku zardělém, kles’ v plnou růži – utkvěl v srdci mém. 19
Jak sladko!
Ta láska tvoje přirostla ve srdce mého stíny, tak jako bujné kapradí ve hradu rozvaliny. V červáncích večer zhasíná a z dola stíny kynou... Jak sladko v tvojím objetí jest býti Zříceninou! 20
Sny.
Když z ticha v okno otevřené se plný měsíc přiloudí, duch v myšlénkách se zapomene a mysl v dumy zabloudí, když rozechvělé srdce struny starými zvučí nápěvy: tu ve paprscích bledé luny roj snů se tobě objeví. Ó, pověz, odkud přilétají v náš údol žalů slzavý, a proč před námi rozstírají své věštby závoj mlhavý? Či snad jsou bratry oněch duchů, jež strážnými zvem’ anděly, již v srdce mroucí v bouřném ruchu mír dýchají a veselí? Anebo snad jsou květným zřídlem, jímž plyne radost do světa, anebo jejich hvězdným křídlem duch do věčnosti zalétá? Jak v mlze před tebou se staví těch skřítků zástup milohravý, hned jeden podává ti číši, již věnčí bujný, planý mák; 21 jen jejího se dotkneš kraje, již lehce tvoje prsa dýší a lehká mlha kalí zrak, ve různé směsi všecko taje a duše volná jako pták na vlnách upomínek hraje a letí, letí do oblak! A nyní teprv v divém reji, jako když struna zakvílí, v paprscích luny přicházejí a síní tvou se rozptýlí. Tu jedni nad tvým ložem klenou řetězy růží plamenných, až noc tvých spánků zamlženou rozvlní jejich rej a smích. Hned v spící duši tvou se sklání jak tužeb dávných rozchvění, hned jako mrtvé milování, hned jako hvězda nadšení. Co vzdálenost jim a co doby? Přes hory letí, přes lesy, oživí kouzlem víry hroby a zemi spojí s nebesy! Hle, ve rozmaru jeden klade své ucho na tvé srdce mladé; snad poslouchá, jak v tobě buší, hned zazvoní, hned zavzdychá, snad někde blízko lásku tuší a raděj dále pospíchá; však darmo! – sen tvůj rozpustilý 22 ve běhu srdce zastavuje, a luzný obraz tvojí víly mu v barvách duhy odhaluje, a nechť se srdce jak chce zmítá, sen chvátá jemu v zápětí, milenky obraz až v něm kmitá a jemu klesne v objetí. Tak nad tvou hlavou tiše táhnou jak bílá peruť anděla, a mnozí upomínkou sáhnou až na dno srdce docela. I rychle vedou tebe zpátky, kde štěstí svit ti v mraku zhas’, tu slyšíš písně drahé matky, tu slyšíš druhů známý hlas; ba v mysli tvojí šeré dumy i z dvora stará lípa šumí. A vzpomínky co v srdci plály bez starosti a bez žalu, sny všecky již se vystřídaly před zrakem duše pomalu. Ty z lučin rajských v srdce vanou myšlének nových svěží kvítí, ty ještě sladkou nebe mannou tvá víčka v letu pokropí; však rychle ve hvězd zlaté přízi jak přelud noci náhle mizí, a než v tvou jizbu slunce svítí, pryč odletěly bez stopy! 23 Ó, tmavé noci plaché děti, ó, chvíle štěstí blaživá! váš rej mi posud hlavou letí a hudba v srdci vyznívá Ó, rcete, zdali v prudkém letu jste prchly v stíny pralesa? Zda usínáte v lístkách květu, než hvězdy skryjí nebesa? Či bloudíte snad v laškování kol milenky mé spících skrání? Ó, vdechněte jí v probuzení na rty mé ranní pozdravení! 24
Ty zdráháš se...
Ty zdráháš se – mám odejíti? Ó, dovol ještě na chvilku! Hle, měsíc vzplál a právě svítí na bílou tvoji postýlku. Proč leká tebe jeho světlo, že chvěješ se mu v zápětí? Snad líčko tvé by znovu zkvětlo, kdyby nás uzřel v objetí? Ty zdráháš se – a přec v té chvíli nám lásky anděl nejbližší, ve luny světlo závoj bílý nad námi rozpjal ve výši! Jen postůj! – jeho dech mým retem ať strun tvé duše dotkne se, ať zahraje tvých rájů květem jak zvěst o jaru po lese! 25 Paprskův jeho každé tknutí sny zlaté roní na víčka, tu každé hnutí – obejmutí, a každý dech – to hubička! Snad v nich se tvoje duše vznítí a štěstí nám se rozední... Ty zdráháš se? – Mám odejíti? Nuž na dobrou noc poslední! 26
Serenada.
Luna stojí nad horou, jak by v tichém svitu snila, všecko spí – jen oborou bloudí v stínu laňka bílá. Větve starých jasanů ve snu k tvým se oknům kloní, a krůpěje fontanu po mramoru tiše zvoní. V arkad tmavém výklenku bílé sochy prokmitají, v krásy vlastní myšlenku vnořeny se usmívajíusmívají. Jenom ňadra Venuše zvedají se v lehkém stonu, snad jí měsíc do duše tká sen o Endymionu. 27 Ani lupen nehne se, vlna oněměla v kvítí, vůně chodí po lese, světlošky jen v šeru svítí. Ve lilie kalichu kolébá se motýl bílý, pod tvým oknem po tichu píseň moje lká a kvílí. Na stříbrných oblacích usnul měsíc znaven poutí, jako on na ňadrech Tvých kéž bych mohl spočinouti! 28
Barkarola.
Na nožky ti perly hází vlna jezera, v kadeř květy akacie vánek večera; hvězdy závoj nad tvou hlavou tkají ve výši, rákos, jímž tvá loďka pluje, o tvé kráse vypravuje smutné cypřiši. Jasný vzduch a tiché nebe, země blažená, všecko spí – jen s písní drozda mluví ozvěna; zpod vesla ti zlaté kapky kanou v stříbro pěn, pluješ tiše jako víla, sestra tvoje, labuť bílá, za tebou jak sen! 29 Nad rákosím měsíc dřímá, vlna u břehu, chceš, svá ňadra tvojí hlavě půjčím k noclehu? Kol vše jako moře jedno v tiché záři hvězd, v něm však, přístav nad vodami, kde jen Bůh a láska s námi, moje srdce jest! 30
Skloň se...
Skloň se tak, by tvého čela dotekla se moje ústa, abys v tichu uslyšela, kterak nová píseň vzrůstá. Roste tvojím sladkým dechem, milou vůní kolébána, jako zvonek mezi mechem, nad nímž rdí se růže planá. Roste pod nebem tvých zraků, ve zátiší sladkých snění: Ó, jen líbej bez rozpaků, ať se brzy v poupě změní! Roste na tvé bílé hrudi, zlatý pel v tvé srdce střásá, jako květ, jenž jaro budí a nám jaro lásky hlásá. 31 Roste tajných zvěstí plna, když mne tvoje náruč stiská, jak pramínku hbitá vlna, když zazvoní o skaliska. Skloň se, ať v ni slza skane, jež se chvěje na tvém víčku; políbím tě – a již vzplane plnou růží v tvojím líčku! 32
Jak šťastna spíš... (Marii P...)
Jak šťastna spíš, co lásky růže zkvětla ve nitru tvém, jež moře hlubší jest! Chraň v duši své ten božský paprsk světla! Chraň v srdci svém tu tichou záři hvězd! Věř sobě! Miluj! Žij v své lásky nebi a neptej se, jak blaho unésti; tím lásky víc má žena zapotřebí, čím větší její touha po štěstí! 33
Píseň.
Hle, za včelou motýli v spěchu, v lupení krůpějí třpyt, co slziček, zvonků a mechů, co vůně a kouzelných dechů musí v tom doubí se krýt! Zda viděl jsi chaloupku v háji, v okénku měsíce kmit, nad přístěnkem holubi hrají... zde srdce jak v kouzelné báji musí jen o lásce snít. Což potom ty hedvábné řasy a očí čarovný svit, ten úsměv, to čelo, ty vlasy... Můj bože, co lásky a krásy musí v tom srdéčku být! 34
Dolce far niente.
Jen stará vrba nad námi se jako přítel sklání, a kolem klid – jen v prsou mých to srdce v divém plání. Chceš-li ten mocný plamen znát, sem k boku mému sedni a pozoruj, jak slunce plá, čím dále ku poledni. Jak modré nebe šíří se, v slunci se lesknou skály. – Či zaplálo to oko tvé a rty se pousmály? 35
V letní noci.
Noc tajemná, tichá! Hvězdná zář dříme v jezera klínu, po větvích olší, květech leknínů plíží se tlumy tajemných stínů, ni vánek nedýchá. Báječné květy ve svitu luny, rusálek vodních lehounké čluny, hle, chvějí se zticha! Mníš snad, že zlatem kapradí zkvětlo? To v houští vzplálo bludičky světlo a dále pospíchá... Pták ze sna vzlykne na břehu v mlází, můj duch i ve snu tebe provází, z edenských břehů růže ti hází! Noc tajemná, tichá... 36
Píseň.
Ty nevíš, kolem hlavy tvé že letí moje sny, že podjeseně chmurný den ti mění do vesny. I k tvému loži přiblíží se v noci potají, a blaho v duši, studu nach ti v líčka dýchají. Ten jeden „miluj!“ zašeptá a druhý „vzpomínej!“ i z modlitby tvé večerní tě ruší jejich rej. To oni jsou v tvé ložnici, když tvůj šat zašustí, a ruka tvoje na plesu když vějíř upustí. Když s lože skočíš v leknutí, až chvěje se tvůj hlas, a přes tvá nahá ramena tvůj zlatý padá vlas. 37 Když odhaluješ ňadra svá, bělejší nad úběl, a ptáš se: „Jsem tak spanilou, jak o mně v písni děl?“ Tak všady tebe provází jich žert a šum a smích, a darmo ptáš se bojácně, jak zbaviti se jich? Jen hlavu skloň na prsa má a rty přilož k mým rtům, bych políbením odepnout moh’ zlatá křídla snům. Pak usne v důlku tváře tvé jich dovádivý rej, jen jeden „miluj!“ zašeptá a druhý „vzpomínej!“ 38
V stínu.
I. I.
 U potoka, nad nějž vrba svislé větve smutně kloní, do hloubky jsem zahleděl se, kterak se tam vlny honí. Což o vlny! – Tak myšlénky jedna druhou v běhu stíhá, mně však, že dnes čekám tebe, vlna času neubíhá. II. II.
 Černy jsou ty tvoje vlasy jako noční tmavé stíny, a tvé líčko v smutném pláči jak bledý květ ostružiny. A jak tato kmen objímá trnovitou svojí páží, tak tvé lásky ostré hloží hloub a hloub se v srdce vráží. 39 III. III.
 Láska naše – sedmikrása, která, byť ji noha zhnětla, povržena, nepoznána v husté trávě dále květla. Láska naše jak šum borů. zvěsti kryje nejtajnější, touhou srdce rozplamení, ale – nikdy nezkonejší! IV. IV.
 V duši mé jest plno písní jako rosy v květech z rána, avšak píseň nejkrásnější v oku tvém jest uschována. A když v bouřích živobytí všecko již se loučí se mnou, plane píseň z oka tvého jako hvězda nocí temnou. 40
Mou ruku vzala...
Mou ruku vzala v usmívání tichém a pravila: „Pojď, budeme si hádat dle čar na dlani, kdo umře z nás dříve.“ A jak začala v ruce mojí bádat, zaplálo touhou její oko snivé. I pomyslím si: To by bylo hříchem, v své ruce její liliovou míti a políbení sobě odepříti. Leč poznala můj úmysl a chtěla se uhnouti – však v plachém překvapení se mojich retů dotkla její ústa, jak třtina v mojí náruči se chvěla i hněvala se... Já však myslil sobě: Co platný hněv, já mám již políbení, a malým hněvem teprv láska vzrůstá. I zlíbal jsem jí ještě ruce obě. 41
Na saních.
Slyš! rány biče, zvonků souzvuk hravý jak vesele zní do chmurného rána; to naše trojka bůh ví kde se staví, jak o závod by divým větrem hnána. Hle, kolem stromy jak duhová brána! Jak slunce kmitne rouškou mlhotkanou, hned každá snět rubíny obsypána, ty v svitu jeho v barvách duhy planou a roztavené jím jak slzy s větví kanou A při tom všem já největší mám štěstí: já plachý lovec lapil tebe v sítě, teď líčko tvoje vidím temně kvésti, i v oko zřím, jež na mne zírá skrytě, jak na zem spící hvězda na úsvitě; je-li ti zima, přitul blíž se ke mně, v plášť zavinu tě jako spící dítě, v sen nejdříve tě ukolíbám jemně, pak tryskem poletím, že nestačí nám země! 42 Tys má! Tys má! Vše, co můž’ zima dáti, jak panovnici za oběť ti snesu, ty démanty, v nichž nivy vidíš pláti, ty vločky sněhu v dovádivém plesu, to stříbro luny, jež se kloní k lesu; i číš svých zpěvů, hle, jak bujně šumí! jen tobě první ku přípitku vznesu, a polibek tvůj jak mé vzdechy ztlumí, hned světu vrátí mne a svět mi porozumí! Jak letíme! Vše ve mlze nám mizí; tak životem bych přál si ujížděti! Jen pohledni! ten kraj nám skoro cizí! Hle, ptactva roj před námi zděšen letí, nás ani závěj nemůž’ zadržeti! Les nerozeznám v dálce splývající, snad jiným světům spějem do objetí, a bílý sníh, který nám šlehá v líci, hle, v kole točí se jak hvězdy padající. A v srdci mém ty žáry nezkojené se v plamen shlukly – kdo staví jich roje? Kdo duhu míru nade nimi sklene? Kdo ověnčí mne, až se vrátím z boje? Ty s nimi hraj, ó luzná vílo moje! Na tvoje slovo, tvoje pokynutí i z pouště trysknou sladké těchy zdroje, a v pohledu tvém na tvých ňader dmutí já nikdy nechtěl bych se dočkat procitnutí! Kdy bude konec této jízdy smělé, kdy žití mého stane honba divá? Hle, krůpěj potu vidím na tvém čele... 43 I slunce opět do mraků se skrývá. – Ó ustaň již, mé lásky touho divá! Buď rád, že ve snu na tvé bolné hrudi to nebes poupě tiše odpočívá, ať raděj tebe světa boly ztrudí, dost času, z lásky snů až sám ji život zbudí! 44
Sloky. (Irmě.)
I. I.
 V tvé bledé tváři divné sny se chvějí, až pod jich tíží sklání se tvá hlava; ty mlčíš, rdíš se – však tím kouzelněji síť úsměvů tvých srdce obetkává, tím víc rozlívá očí záře smavá měsíčné světlo po tvém obličeji. II. II.
 Čím jest mi retů nach a ramen oval i studu závoj, v němž tvá duše dřímá? Já plnější již rety líbal svýma, já krásnější již hlavu v klíně choval! Jen perlový lesk tahů tvých mne jímá, jak byl bych posud srdcem nemiloval! III. III.
 Tvůj duch jak labuť k svému hrobu slétá a s tichou písní do vln snů se noří, tvé srdce chrám, jenž víc a víc se boří, jen lampa jeho posud jiskry metá, v mystickou růži plamen její zkvetá, až jeho žárem strop i stěny shoří. 45 IV. IV.
 Teď jenom duše z očí tvých se dívá, hled její smutný jest a dojímavý, jak slunce v západu, když kraj se stmívá; a když má tvář se ve tvých ňadrech skrývá, já cítím plamen, jak zdi chrámu tráví, a slyším labuť, jak si k smrti zpívá. V. V.
 Co anděl smutku přišel k prahu tvému a tobě řek’: „Buď ženou v utrpení!“ co již v tvém srdci ani místa není, by jenom Bůh a hroby zbyly jemu: pojď, já chci býti paprskem v tvém snění, pojď, já též umím odříkati všemu. VI. VI.
 Pojď, i mé vzdechy o samotě hynou, pojď, hlavu k hlavě, srdce k srdci úže, když osudem ne, buďme šťastni vinou! Nám zbude noc, sny o ráji a růže, a moře, hory, odkud duch náš může i nad svých rájů kroužit rozvalinou! 46
Tichá láska.
Nikdy slovem nevyzradím, co spí v srdci přehluboko, dost na tom, když v chvíli štěstí mluví tvář a mluví oko. S divým jekem prázdné škeble vlna hází na pobřeží, ale v srdci jako v moři pravé perly na dně leží. 47
Píseň.
Ó neklň mému odchodu! Jsem lupen, který podzim svál; i pták má svoji svobodu, jen já od tebe musím dál! Co z jara květin v údolu, v mé srdci pučí nadějí – ó kéž v tvých retů plápolu na zlaté plody vyspějí! Večera mlhou tajemnou hle, září hvězda jedinká – ó kéž tak plane nade mnou tvá mojí lásky vzpomínka! 48
Cestou.
I. I.
 Nad mezí zelenou vlas vrby svislý a dlouhé řady zrajícího žita, kus blankytu, který se klasy kmitá jak snů mých sítí obraz tvůj v mé mysli. A vrby šum a klasů jemné chvění, a nad bodláků nachem bzukot včely; bez strastí, vzpomínek, tak v zapomnění bych prosníti chtěl tady život celý a usnout na vždy – jen vlas vrby svislý nad chorou hlavou, jen tvůj obraz v mysli! II. II.
 Jdu světem jako vlna řekou a jako nebem tažný pták, tu klesnu mechu v náruč měkkou a zadívám se do oblak; tu poslouchám bouř vodopádu, tu v omšené zdi starých hradů svou unavenou hlavu kladu, 59 tu běžím zřídlu v zápětí; ó jaký sen, a jaká chvíle, nad hlavou střemchy květy bílé, mé touhy bez směru a cíle když oblohou se rozletí! Tu staré sny a staré báje před zrak mé duše stoupají, jak zlatá pára nad tmou háje se nad mou hlavou houpají; tu zbytky zdí a starých věží, tu suchý kmen i větev svěží, a hovor vln, jež dolem běží, tu mluví kámen, květ i sluj; jak v ruinách keř růží planý jen větrů dechem kolébaný, tak v troskách srdce z mlhy tkaný mně zkvetá, drahá, obraz tvůj! 50
V květu lípy.
Lípy v květu; opojivá vůně jejich kolem táhne, tajůplná, sladká, snivá rozvlnila noční vzduch; i v mé srdce, které práhne, balsám svého kouzla vlívá, toužím zas po době dráhné v oceán svých snů a tuch! Divná vůně! V moje snění vkrádá se jak sny o štěstí, jako v tonů rozvlnění tvůj, milenko, sladký hlas! Co mi dýše? Co mi věstí? Tklivý mír a zapomnění? Či máš, srdce, láskou kvésti novým jarem znovu zas?! 51 Vyšla luna – stříbro její hraje v lípách v záři jasné, ty se kloní, ty se chvějí novou vůní tajemnou! Tichý bol v mém srdci hasne, mír tam jak v tvém obličeji, když tvé oči čarokrásné skláněly se nade mnou! 52
Pohádka u okna.
Rád měsíc vidím, když na svojí dráze začíná u mne noční obcházku, na květech v okně, po zdi, na podlaze když rozhodí síť zlatých obrázků; na paprslek svůj duši moji chytne a v usmívání dále zaměří, tu zastaví se – tam se mrakem kmitne jak dívčí čelo tmavou kadeří. Ó jaký div, že zachvěly se tiše polibkem jeho moje fijaly že vůní, která z kalichů jim dýše, mé upomínky v píseň roztály, v tu věčnou píseň, jež mi v duši zbyla, jak lidstvu zlaté ráje pověsti; – mně bylo, jak bys v skráň mne políbila a šeptala mi báje o štěstí. Ten měsíc zná je. Nezkvete jich více pod sněžným čepcem horské chaloupky jak v duši mé, když líbal jsem tvé líce, neb oka tvého zíral do hloubky. 53 Nuž nediv se, že ve svém zpěvu prostém zas myslím na tě v svitu měsíce; on lásky naší jediným byl hostem a štěstí naše přál nám nejvíce. On chodíval se denně na nás dívat a důvěrně nám hleděl v obličej, až v jeho svitu viděli jsme splývat k nám bůžků lásky dovádivý rej; onon, v objetí když košilka ti sjela, měl ramínko tvé za květ leknínu, a ve snu tom zář jeho stříbroskvělá tě vtkala celou světlých do stínů. Svit jeho jako stonek lilijový se propletl tvým vlasem havraním, když studu nach jak motýl purpurový z tvé bledé tváře prchal ku skráním, až mým polibkem zmizel vyplašený a tys mi klesla v první objetí, on v palác víl proměnil strop i stěny a celý život v bajku pro děti!... A když tak náhle zhaslo štěstí naše, když místo blaha – slzy ve zraku, on díval se k nám bojácně a plaše a raději se ztopil ve mraku. Tak osaměl jsem. Jeseň táhla polem a svadlý list mým krokem zašustil... Ó s láskou tvojí, vyznávám to s bolem, i dobrý anděl můj mne opustil! 54 Vím dobře, vím, že pohádka to stará, však milá mi jak vůně fialy, při jejímž dechu ve soumraku jara mé upomínky v píseň roztály; nuž, ať jen hraje v noční ticho dumné i v pusté moje žití bez lásky! – Ty, měsíci, však ještě počkej u mne a kresli dál své zlaté obrázky! 55
V soumraku.
Hučí řeka, rákos šumí, ptáče v keři podřimuje, jak stříbrný vínek noci nad vodami luna pluje. Mezi vlny, mezi keře hází dlouhé, světlé stíny – aj, z nich také jeden padnul v mého srdce rozvaliny. Padnul a tam našel písní jako poupat z jara v keři, že kdo nezná boly lásky, nepochopí, neuvěří. *
Temno, ticho – i ta řeka stišila se v této chvíli, z dálky zní jen šumot její, jak pláč přátel u mohyly. 56 Na vlnách spí měsíc bledý... Mně tak volno, mně tak milo, jako by se v mojich slzách celé nebe zrcadlilo. A mně zdá se, že ty slzy na vodách jak jiskry hrají a pak v dálce na obzoru jako hvězdy prokmitají. A mně zdá se, že má láska jako slunce v mocném plání, jak ohnivá nebes růže ke rtům mým se blíže sklání. *
Napínám zrak v temnou dálku, hledím k nebi, hledím k zemi – aj, hle tam se něco míhá mezi stromů haluzemi. Snad to pták své hnízdo hledá na pobřeží v hebkém mlází, či to měsíc mezi vlny stříbrné své růže hází? Či snad rybka vyšvihne se nad kořeny v zemi tlící, či snad stará vrba vztáhla rámě ke dnu po měsíci? 57 Či to bludné srdce moje předešlo mne v zpomínání, a tam čeká, darmo čeká a zas věří na shledání? 58
Zpět!
Proč v dobách pohnutí do hvězd se pohrouží s orlovou perutí myšlenek let? Světlo hvězd nehřeje, a přec duch zatouží v paprsku naděje ku světlu zpět! A ptáče z daleka proč k nám až přiletá, moře ho neleká, přeletí svět; ví snad, že na stráni růže mu vykvétá, a to je pohání k domovu zpět! 59 Hle, růže divoká nejlíp se dařívá, když sklání s vysoka v hlubinu květ; tak do tmy života zjev tvůj se usmívá, že mdlý ret šepotá: k tobě jen zpět! 60
Gondoliera.
Jak z mlhy obraz vystupují z par vodních v dálce Benátky. Nad mojí hlavou poletují z dnů mládí zlaté pohádky. Hle luna svítí, jak by snila na cestu jim... Ó kdybys nyní se mnou byla, ty v ústa bys mne políbila, to jistě vím! Slyš, dumná píseň jak od Lida zní melodií ztracenou, břeh dozvukem jí odpovídá, vzdech ňader mojich ozvěnou! S ní touha má se probudila, s ní sám tu bdím... Ó kdybys nyní se mnou byla, svou skráň bys v ňadra moje skryla, to jistě vím! 61 My zřeli bychom do vln spolu, jak hvězdy hrají nad vodou, až zrak tvůj zkalen stíny bolu by zaplál štěstím, lahodou, až duše tvá mou oslnila by leskem svým... Ó kdybys nyní se mnou byla, tu noc bys v ráj mi proměnila, to jistě vím! 62
Noc v jihu.
Cos šumí v cypřiši, anděle, ženo! jak by duch půlnoci volal tvé jméno! Cos táhne nad vodou, zvuk písně tvojí jak cestu hledal by do duše mojí! Cos kvílí v rákosí, volá skal echem; z dálky jsem u tebe modlitbou, vzdechem. V očích i ve trávě hraje třpyt rosný – chudší jsem o lásku, bohatší o sny. 63 Cos šumí v cypřiši, jak by tvé jméno... Zdali též vzpomínáš, anděle! ženo! 64
Naposled!
V loučení v tvém objetí slz nemohu zdržeti; i ta snítka zachvěje se, když s ní ptáče uletí! Až můj život uvadne, nebuď ti to záhadné; i studánka zakalí se, když tam kámen upadne. A má píseň blouznivá, víš, proč ještě vyznívá? Vždyť i slavík před svou smrtí naposled se vyzpívá! 65
Sonety. Ce que l’homme ici-bas apelle le génie c’est le besoin d’aimer... A. de Musset
I. I.
 V mé duše hloubi dřímá melodie tak jemná, tichá, měsíčná a snivá, jak labutě zpěv, když se večer stmívá a žalným stonem vlna v rákos bije. A když má hlava v ňadra tvá se skryje, tvým okem duch můj na věčnost se dívá, tu píseň zní a tón za tónem splývá, a duše má v nich jásá, mře a žije! To smrti předtucha! – a zní tak jemně, jak pták by zpíval žloutnoucímu stromu před odletem svým k jihu v zimní době. – Ty darmo skláníš krásnou hlavu ke mně; věř, ani věčnost nemá času k tomu, co, Marie má, rád bych svěřil tobě! 66 II. II.
 Již velký měsíc nad vodami vstává a hravé vlny lesklou čechrá dlaní, s ním kněžna noc se k spící zemi sklání, jak k prsům mým tvá čarokrásná hlava. Té noci stín – to kadeř tvoje tmavá, a retů nach – červánků zlaté plání, a očí lesk – hvězd nočních usmívání, ba čelo tvé i luně bělost dává. A co tušíme v sladké vůni květů, co zvučí ve vln šumu lichotivém, čím k srdci mluví kouzlo hvězdných světů: Vše v objímání v jeden souzvuk splývá ve očí tvojich čarolesku snivém, když na mém retu tvůj ret odpočívá. III. III.
 „Ave Maria!“ – Purpurová zoře od západu na skráně vrchů klesá, tu rybník zlatí, tu nad šerem lesa ohnivé růže hází po obzoře. „Ave Maria!“ – Slyš, od hory k hoře zvon modlitbou se chvěje, lká i plesá, v bor zalehne a letí nad nebesa, a za ním duch můj z upomínek moře. 67 „Ave Maria!“ – Ó jestli v té chvílichvíli, kdy modlitbou se chvějí rtové bledí, vzpomínáš na mne v tichém zadumání: Tož vzhůru hleď! Můj duch se k tobetobě sklání, květem ti dýše, vánkem k tobě kvílí, a v hvězdách na tě čeká s odpovědí! IV. IV.
 Z těch květů, které v hloubi duše bují a láskou tvou mi na věnce jsou dány, z těch jisker, které tebou rozsypány jak hvězdy temnem žití mého plují; Zz těch čarovných snů, jež mne obletují ztracených rájů klenouce mi brány, z těch dozvuků tišících moje rány poslední píseň tobě obětuji! Ó líbej, líbej čelo moje v taji, vždyť co jen dozní tento nápěv smutný, se rety naše více neshledají! Tak v malé písni velké boly plají, tak zářný lotos vroubí Ganges rmutný, a kol polibků lásky slzy hrají....hrají... 68 V. V.
 Jen jednou tebe ještě obejmouti, by na tvém srdci, sladká moje vílo, co myslím, cítím, v jeden tón se slilo, jen na okamžik ještě tvojím slouti! Jen jednou! – A chci všemu odřeknouti, co z mládí snů v tvém srdci modlou žilo, chci zapříti, proč srdce moje bilo, chci sám a sám jít drsnou světa poutí! Bez lásky, přátel, v žalů temném plášti chci sobě žíti světu umíraje, v svých myšlenkách prost lásky jsa i zášti. Tak sám, jak onen pták indické báje, jenž s oblaků se k zemi nepřiblíží a svitem luny živ se v moři shlíží! 69
II.
VITTORIA COLONNA.
ČTVRTÉ ROZMNOŽENÉ A DEFINITIVNÍ VYDÁNÍ.
(1876–1899.)
[71]
I. I.
 Nad propastí snů, nad močálem bídy jsem svého umění chrám temný vztyčil, leč květy snů mých hrůzy démon zničil a chrámu na práh sedly Eumenidy. Jak Dante vstoup’ jsem v peklo lidské strasti, leč bez Virgila šel jsem jeho stíny; jak prorok usedl jsem na ruiny zpět zatouživ po idealů vlasti. A co jsem snil, hned stalo se mi skutkem, co myslil jsem, již dláto vyslovilo, co toužil jsem, se v písně souzvuk slilo, leč mrtvo vše a tichým spjato smutkem. A rostlo v postavy – ha, zřím je strachem vždy větší, větší, jako stíny noci; já cítil touhu obrovskou, je zmoci a vtělit v mramor svojí ruky vzmachem. [73] A karavanu snů mých noční poutí jak beduini přepadaly vždycky – tu zvedl se z nich jeden gigantický, jak lebku moji chtěl by roztrhnouti. A přede mnou stál, zval mne do zápasu, rost’ v nekonečnost, zřím lví jeho oudy, zřím vous, jak splývá stříbrnými proudy, jak blesky srší změtí jeho vlasů. Rtů jeho hnutím klesá národ k zemi, on s Bohem mluví jako s rovným sobě. – Stál přede mnou a já se třásl v mdlobě, on hromy vládl a já zůstal němý. „Tys Mojžíš!“ děl jsem vyděšený k němu. „Co u mne chceš, ty, jemuž nebe malým? Viz, bojácně jak tvář před tebou halím, co mohu přidat k tvému diademu?“ „To, co mu schází,“ řek’ on hromů řečí, „tvé ruky vzmach, jenž nesmrtelnost třímá. Hle, Mojžíš teď tvé nohy obejímá! Ty z věků všech jsi pouze jeho větší!“ A stalo se. A za ním přišli jiní: dav magů, věštců, proroků a kněží, ti posud spíce ve mramoru leží, těch postava již skráně moje stíní. 74 Tam Sibylla jak ze sna probuzena se obrací tvář zastírajíc rukou, zrak strhán plane věštby divou mukou, půl démon, sfinx, půl furie a žena. A pod výklenky mojich vroucích spánků Noc v hvězdném tichu sklání těžkou hlavu a usmívá se v snů líbezných davu, co Jitro ztápí skráně do červánků. To království mé! Vládnu v něm a tvořím. Leč darmo ptám se: „Co ti, duchu, schází? Máš smrt i život, vesmír beze hrází, chtěj! a já chladnu – kyň! já rázem hořím. Rci, jaká tajná schvátila tě bída, co ruší tebe krásy ve souzvuku? Svět u tvých nohou, ráj ti dává ruku“... I mlčí duch – však srdce odpovídá: 75 II. II.
 „Sám jíti onou sráznou výší ducha, kde bdí jen hydra pochybností lačná, kde každý hvězdný záblesk ztají mračna, kde děcka snem jest každý sen i tucha; Sámsám klenout si od světa k světu mosty, sám klonit se nad vášní propast bezdnou sám z její tmy si kouzlit záři hvězdnou, sám z jejího dna myšlenek brát skvosty; Sámsám sobě býti v dumném šeru svící, sám čnít jak titan nad všedností podlou, sám chrám bořiti, ve kterém jsem modlou, sám kadidlem být, sám i obětnicí; Sámsám davem jíti s povznešenou hlavou, na rtech jen úsměv, jenž má světu skrýti žal, nudu, hněv i vášní vlnobití, štván myšlenkou a unaven být slávou, 76 Aa cítit, kterak roste moje nitro, že obsáhlo by prostory i časy, ruch života i mysterium krásy, šer dávných věků, budoucnosti jitro, Toto všecko mít! Jen nemít srdce ženy, jež ve souzvuk by s tvojím mohlo tlouci, kam klesla by ta hlava všemohoucí, kam sed’ by duch jak orel vyplašený, Aa nemít ruky, jež by tvoji stiskla, ni vlasů proud, jenž schladil by tvé skráně, když černý havran, duma, sedla na ně a ze skal jejich myšlenka když tryskla“... Tou známkou genia své čelo pálím: být velkým před světem v své slávy zoři, před Bohem velkým v trudu svém a hoři – jen před sebou tak strašně, strašně malým!“ 77 III. III.
 V mém snění chrám stál na úvale skály, kol nepřehledná pláň se táhla pustá, i zdálo se, že chrám do oblak vzrůstá, jak jiskry v oknech hvězdy jemu hrály. Stál jak by dvojích světů na rozhraní. Já v duchu viděl, jeho na zápraží jak vlna z moře věků všech se sráží, co jitra svit kol jeho bloudil bání. Nad oblouk spjatý portál velkolepý v svém mramoru všech časů runy skrýval, na stupních jeho vchodu Homer zpíval, teď duchů král a druhdy žebrák slepý. A ruku v ruce sloupů jeho tísní se braly stíny nádherné a známé, ty, které z dětství, z bible v srdci máme, pak ty, jež místo žezla vládly písní. 78 On, jenž mou duši ztápí v síly zdrojích, můj vzor a mistr, Dante, byl jim králem, on, mládí mého jenž byl ideálem a teď jest sluncem pustých nocí mojich. I viděl jsem, jak v chrámu toho žulu se sešlo vše, čím v práci myšlenkové se zachvěl duch, jak lidstva geniové sem slétali se jako včely k úlu. A za nimi mne hnala mládí touha, má myšlenka mi orlí křídla dala, a záře mého idealu slala svit luzný v této pouště lada dlouhá. Co toužil jsem? Co měl jsem vtělit v kámen? Čím tlouklo srdce mé, čím vřely žíly? Nuž směle v před – leč dlouhá cesta k cíli a balvan brzy svalil se mi s ramen. A pouští šel jsem smutnou, kamenitou, v boj s myšlenkou se dala líná hmota; já v éther chtěl a ve rmut do života sem vnořit musil duši sluncem zpitou. A vedle cesty šklebná závist sedla, had ironie syče hlavu vztýčil; co duch dnes tvořil, zítra v hněvu zničil, zrak vyhasl a tváře moje zbledla. 79 A v ruce mojí dláto náhle těžší, i žáry tvorčí zvolna v hrudi chladnou, duch uštván jest, na ruku těžkopádnou jak balvany se hněv a nuda věší. Tu ve zrcadle snů svých vídám sebe, jak pustou plání běžím v divém spěchu. Hle, tam již chrám! Zřím lesklou jeho střechu, jak slunci rovna zlatí kolem nebe. Jen dál a dál! Však cesta konce nemá! Hle, mlhou okna chrámu zlatem hoří – jen dál a dál – však v prach se noha boří, chci volati – a ústa má jsou němá. Chci naposled ku skoku napnout svaly, leč sjedu zpátky bez dechu a síly, v můj sten jak posměch ostrý vítr kvílí a v odvet krev mým potem vlhčí skály. Duch v myšlence a srdce stane v ruchu. V tom náhle slétá větrů na peruti ton za tonem, až slzu v oko nutí – i slyším z chrámu hřímat hymnu duchů; Aa zpěv ten zněl: „Ó buďte požehnáni, jenž cestou k idealu jdete sami, jichž noc na místě hvězd plá myšlenkami, jichž laur jest protkán hložím pohrdání! 80 Jak červánek oblévá skálu holou a zasmušenou celým proudem zlata, zpěv vašich strun i hrot vašeho dláta Pán jednou zastře slávy aureolou! On rány vaše v hvězdném ztají plášti, a jeho anděl v kalich démantový slz vašich perly sesbírá a v nový je vínek vetká nedostupný záští! A jako majáky ve času moři vás zasadí do vln a proudů vzteku, až vaše jméno zaplá temnem věků, jak před oltářem věčná lampa hoří!“ A zpěv ten zvolna vlní se v kraj ztmělý a v duši mou jak smírná hymna kane, já slyším jej, má stará síla vzplane – leč stokrát cítím, že jsem osamělý. A jako had se v slunci na kruh stočí, v mém srdci ironie hlavu skloní, a zpěv ten stále stříbrem v duši zvoní, a když se vzbudím – zvlhly moje oči. 81 IV. IV.
 Svůj řasný závoj noci spusť již dolů! skryj život mi, jenž Saharou mne žehá, z tmy klínu tvého myšlenka ať šlehá a perla činu z tůně mojich bolů! Jak severní zář nad mým dumným čelem ať rychle vzplane! Dále k ideálu! Dnes, Prometheus, necítím svou skálu, však sílu cítím, být svým Spasitelem! Já zavřel dvéře, spustil okenice, nad čelem mým již noční lampa pluje jak oko Kyklopa, jak z tmavé sluje když podrážděno blýská oko lvice. Dál ku práci! Zas hledat nové tvary a do nich vlévat staré z mládí látky, a bádat zas a nikdy krokem zpátky, a měchem vášně dmýchat v srdce žáry; 82 Aa věčně před sebou zřít obraz nový. Sem, mrtvolo, ať natáhnu tvé údy! Hle, příšerně jak paprsk lampy rudý tě osvěcuje i stůl mramorový. Výš koleno! Ty hlavo k ňadru padni! Tak, úzké boky, víčka očí skleslá – ne darmo z hrobu ruka má tě vznesla, spíš než tam červům, myšlenkám zde vládni! Na tvoje rty již hrobu plísní zvadlé rád vykouzlil bych úsměv odříkání! – však nadarmo! Tvůj ret se smíchu brání, snad dosud cítí rety smrti schladlé? Ty, hrobů zajatec, buď jím zas v žití! Já tebe vzkřísím dláta svého vzmachem, hleď v slunce věků ty, jenž snouben s prachem, a prociť znovu hnět našeho bytí! Ó trpký osud! Bludnou žití drahou kam dospěl jsem! Ach, úděl můj mne děsí! Jak zločinec zde v noci, v citů směsi bdím sám se kloně nad mrtvolou nahou. Kde jiný láskou zpitý v šeru rána vlas hebký hladí, líbá rety svěží – zde mrtvola jen před mým okem leží snad hnijící, snad červem ohlodána. 83 Já nehybné jí údy v soulad skládám ji otrokyní myšlenky své čině a často hlavu mdlou na jejím klíně, po nových tvarech pachtím se a bádám. A přec i mně kdys kmitala se ve sny tvář andělská s tak jemným lící tahem, zrak touhou plál a neslýchaným blahem, a kypré tělo hrálo vděkem vesny. Na zlaté půdě byzantinské desky mně kynula vstříc Madonna jak svatá; ji spatřiti – a zahodím svá dláta, jak před ní Bůh by zahodil své blesky. Ten luzný sen však ztraceného mládí co chce v mé dílně, v této dračí sluji, kde fantomy jen mrtvých vzduchem plují, kde v hymnu nadšení zní sykot hadí? Let padesát již přešlo nad mou hlavou, vlas zřídnul mi a sněhem vous se leskne, můj duch je trpký a mé srdce teskné – nač lásky lék, když otráven jsem slávou? Chci vyrvati a musím vytrhnouti ze hloubi ňader tento přízrak smavý; v hruď vrazím si hřeb resignace žhavý a k idealu půjdu sám svou poutí! 84 Tak, mrtvolo! Teď poslušna jsi byla. Já křídla dám i dech ti, kterým dýši, červ motýlem se vznese k světla výši – jde z tebe záře! Tys mne oslnila! Nuž ku práci! Již metá živé blesky zrak Kyklopa, má lampa nad mou hlavou. Leč nadarmo! Zas vidím tu tvář smavou na zlaté půdě byzantinské desky. 85 V. V.
 Ty přísné srdce, co se s tebou stalo? Kdo řek’ ti: zhaslá hvězdo, zaplaň zase! a vášně žár, zdroj citů v luzné kráse ať tryskne z tebe, zasmušilá skálo! Ty otrávené hrobů věčným chladem, kdo vdechl tobě vesny úsměv milý, že píseň má jak motýl zabloudilý se kolébá tvých tužeb květným sadem? Sen jde mou duší, ta se darmo brání... Zřím horu u moře, kdes na severu, rve skalným štítem oblaka v mlh šeru a s ledem sníh jsou vínkem jejích skrání. Tak věky ční, jen mraky nad ní plují, ji bičuje bok vlna závistivá, a v skalných roklích, kde jen led se skrývá, v měsíčných nocích větry přenocují. 86 Tak věky ční, jen severní zář rudá jí někdy vzplane na svraštělém spánku, plá purpurem a hoří do červánků, kol během sobů zachvívá se půda... A hasne zář a skála zas jest holá, ční opět v mraky bílou svojí lebí, mrak sedne na ni, posupně se šklebí a lačný sup s ní po kořisti volá. Ó srdce moje, tys ta skála ztmělá! Však nedosnil jsem ještě sen svůj o ní, zřím v chladnou noc, zem skoro mrazem zvoní, tma halí obzor, sotva sníh se bělá. Tu náhle temný ryk se z hloubky nese, vzplál rudý žár – ne severní zář více! Toť celý požár, věčná blýskavice! v to rány hromů, zem se hne a třese... Jak rudý chochol plameny se vlní, na temný blankyt kouzlí žhavé duhy, a ráz a ráz a ledu krunýř tuhý juž prolomen! již lávou dol se plní! Co bylo horou věčných, chladných sněhů, teď sopkou hárá, burácí a duní, kde věčný led, tam nyní plamen trůní, kde zmrzlý sníh, tam vroucí láva v běhu. 87 Kam sotva v letu sup zabloudil lačný, tam ohnivý pták, požár, nyní sedí, a rudým zrakem na moře v dál hledí a dole s vodou, výše válčí s mračny... Ó srdce moje! rci, kdo vznítil v tobě po dlouhé zimě toto léto parné? Ó jdi jen spat! ty záchvěvy jsou marné! či v žáru vlastním hrob chceš strojit sobě? Jak fenix sestárlý chceš v divém plání svých vlastních žárů zhynout ve popeli? Chceš nesmrtelnost dobýt svými děly? Chceš sterý život v sterém umírání? Víc neznám tě; však vím, že léta dlouhá jsem, ledná sopko, na tvůj výbuch čekal, tvůj tichý tluk mne nad tvé bouře lekal, co zatím obrem rostla moje touha. A vstala větší než Sibylla moje a uhodila pěstí na tvůj kámen – o chladné srdce, až trysk’ z tebe plamen a zaplál blesk a tekly lávy zdroje! Ty přísné srdce, co se s tebou stalo? Jdi spat, jdi spat! Já více neznám tebe; v tvém nitru s peklem válčí nyní nebe, žár v tobě velký, ale síly málo! 88 Čníš jako sopka, požárů tvých zoře jest protkána hvězd zářných krůpějemi: to myšlenky tvé sklánějí se k zemi, leč pod nimi vře život – pusté moře. 89 VI. VI.
 Noc mžikem v těžké uběhla mi práci; mdlý myšlením, bych jitra užil krásu, jsem s Dantem v ruce vyšel na terasu, vzduch svěží byl a v jednom plesu ptáci. Já do kraje a na město se díval, na brány, věže, paláce a rumy, kde Tibera lká a kde cypřiš šumí, až budov lem kde v modrý obzor splýval. Co utkvěl zrak můj v květném dolu smavém, co básníka duch poutí doprovázel, jak v zvyku mám, jsem ptákům drobty házel, jenž s keřů k nohoum mým se sletli davem. Vše tiché bylo, sotva motýl chvatem let’ za včelou, cikada sotva steskla, ve ňadrech mandlí časem rosa bleskla, a na staré zdi hrozen hořel zlatem. 90 A starý hněv a staré nesouzvuky i v srdci mém již zvolna usínaly – jen z básně přede mnou se stíny hnaly těch, které v peklo svedly lásky muky. A víc než jindy srdce mého jíní pod sluncem touhy milování tálo; já zapomněl, že času tomu málo, co mladosti mé hrob již cypřiš stíní. V tom z ulice jsem slyšel ohlas kroků, šum blížil se, i naklonil jsem hlavu, a v šlechticů a kněží zdobném davu jsem paní zřel – mám věřit svému oku? Vlas bohatý ku skráni úbělové se stáčel níž až k lemu černé řízy, jak slunce pramen mihne se a mizí, by lesa tmou zas bleskl v kráse nové. A vlas ten tkal jí kolem čela blesky, zrak něhou plál, jižjíž neukojí země, a maně vzplál zas ideal můj ve mně na zlaté půdě byzantinské desky. Já neviděl víc, jak mi v pozdrav vřelý se chvěla péra na kloboucích pánů, já musil hledět za nimi v tu stranu, kde zanikli... Ó lásko, znám tvé střely! 91 To ona, k níž mé myšlení se neslo! I zajásal bych v opojení snivém jak plavec, který v bouře zmatku divém, v hře sporných živlů náhle našel veslo. Ó Paolo! Ó Francesco! juž chápu ten lásky žár, jímž zapomněvše sebe jste na smrt šli pro jednu chvíli nebe! Jak vy vše z duše rvu a ve prach šlapu! Již modlu mám, ku jejímž nohoum složím, čím zajásám, čím zachvěju se v bolu, mám paprslek, jenž vzroste v aureolu, mám lístek růže, jejž provinu hložím! Kol ticho vše a sotva motýl chvatem let’ za včelou, cikada sotva steskla, ve ňadrech mandlí časem rosa bleskla a na staré zdi hrozen hořel zlatem. Má bolesť usnula jak stará lvice. – Na drobty marně čekali kol ptáci, mně Dante vypad’ – duch se v dumy ztrácí, a téhož dne jsem rovněž nečet’ více. 92 VII. VII.
 Rci, nač jsi vzešla v sklonu mého žití, ty hvězdo, již zvát musím večernicí? Že ozařuješ vrásky jen mých lící, tím víc mé srdce tvoje kouzlo cítí. Rci, nad mohylou truchlivého mládí nač vypučel jsi, květe čaruplný? Žes nad poslední skloněn žití vlny, tím více cítím, jak tvá vůně chladí. Já posud sám šel myšlenek svých drahou, v mé dílny taj nevniklo oko cizí, já posud sám tkal lemy oné řízy, jíž božství světu tají pravdu nahou. A v pustých nocích skloněn nad balvany jen nad svou hlavou kahan plápolavý sám, tvorčí duch, jsem dělil chaos tmavý, plášť s beder božství strhnuv hvězdotkaný. 93 A jestli náhle v noci přítel vkročil na práh mé dílny, já hned lampu srazil jsem s čela si, žár ňader ledem zmrazil. Kdo říci můž’: „Já v bolestech jej zočil?“ Neb bolestí jest každá práce ducha. Jak spánky vrou, jak rdí se žíly čela, jak kyklopická kladiva by hřměla pod lebkou, v myšlenku kde zraje tucha. Tak navyknul jsem samotě a trudu, jsem stár a umdlen; vím, že v resignaci čím hlouběj’ člověk padá, tím víc ztrácí, vím, že jen klam spí v lásky sladkém bludu. Jak celý den by nebe v mlze spalo a k večeru až nad nevlídnou stepí mrak stržen stkal by západ velkolepý, až kolem vše by v zlatém ohni stálo: Tak náhle, když mé žití v sklonu stojí, ty, Colonno, jsi nad ním zjevila se, nad pustou stepí slunce v zářné kráse, a zjasněno vše velebou plá tvojí. A v srdci mém jest jako v podjeseni, když z mlhy říjnu kmitne paprsk sladký, že mnil bys, jaro že k nám přišlo zpátky; tak vše sní v lesku a plá v tichém snění. 94 Na lukách znovu pučí tráva mladá, plá hrozen, rdí se jabko granátové, a přec roj čápů v dálku nebem plove, a rudé listí s jilmů tiše padá... 95 VIII. VIII.
 Zda nad srcadlemzrcadlem čisté duše tvojí, kdy po dne vřavě ukládá se k spaní, se mihne, božská, krásná moje paní, stín toho, jenž pad’ u Pavie v boji? A mihne-li se, má své právo k tomu, a já bych neměl ani mluvit o něm, já smýkán vášní svou, jak jezdec koněm, jak on byl smýkán v bitvě a v děl hromu. Byl chotěm tvým a tys jej milovala, mne neznala’s,– já vždycky pozdě přišel – však o tvé co jsem k němu lásce slyšel i po smrti – mi naděj zbyla malá. On směl tě obejmouti v žárné touze a zlíbat ústa, šíj... Mne závrať jímá! A stará vášeň v starém srdci hřímá, kde já se dívám, obdivuje pouze, 96 Kdekde s úctou klečím, v modlitbě chvím rtoma, kde srdce blud bych s rozumem rád smířil, tam bez trestu on jásal, pil a hýřil, kde vyhnanec já – on byl klidně doma. Ctím jeho právo, svatá paní moje! Však přece ptám se, v boji kam se řítil, zda pro tebe on částku toho cítil, co cítil já, prodělav všecky boje? On laurem bitvy věnčen vždy se vracel, sed’ k plné míse domácího štěstí, bral, co jest jeho, co mu musí kvésti; já vždy se v hvozdech resignace ztrácel. To mohlo být jen, pokud živ byl, právem, leč co je mrtev, proč se hlásí ještě, proč staré srdce moje svírá v kleště zjev jeho s roztříštěným v boji hávem? Co mně jest on? Co chce mi, co mne straší? Sním o tobě a jej vždy vidím, paní, jak nad zrcadlo duše tvé se sklání svým zjevem, kterak deptá lásku naši. Ó jistě on tvou čistou duši hlídá, zda jednou jsi se na mne neusmála, si hlavy sklonem ani nezadala – ó myšlenkou tou děsnější má bída! 97 Byl velký vojevůdce, nezmožený a zmožen přec... Co mohu říci na to, snad že mé péro, štětec můj a dláto meč jeho vyváží! – Ó srdce ženy! Když nevyváží, neskloním se v studu – však na to, že se v sny tvé sklánět může, má edenská ty cudná, bílá růže, má Colonno, i v smrti žárliv budu! 98 IX. IX.
 Dnes na hostinu pozván ku papeži jsem v středu stanul vyslanců a paní; tak mnohé povzbudí tu, mnohé raní, však celkem v tomto klubku dam a kněží Co je mi všecko? – Ty tam nebyla jsi! Tak rozjímám a zle se mračím temně, tu svatý Otec sám se blíží ke mně – jak v snu zřím jeho pleť a šedé vlasy... Cos povídá: „Můj Angelo!“ jen slyším, však co chtěl říci neb co řekl, nevím, šel potom dál, víc pro dnes neobjevím, čím asi prázdno svého srdce ztiším. Pak přes celý sál slyším dosti hlasně: „Nač sem je zván, když Colonny zde není?“ Snad byl to ohlas pouze mého snění, snad myšlenka mé nedosněné básně? 99 A z římské šlechty jakýs floutek mladý šel kolem natahuje sobě kníry... Dík svatý Otče! celé moře síry, na Sodomu s Gomorrhou malé tady! A já měl chuť chlapíka protknout mečem, však stisk’ jsem rty, dál básnil sonet z rána již začatý... Buď, paní, požehnána! A sám již lidským vysmívám se řečem... 100 X. X.
 Teď, každý když chce mluvit o umění, že v modě to jest, neb že jej to baví, ó jaký div, kdo umělec jest pravý, svůj sen i čin že halí do mlčení. A při všem trudu já mám na tom dosti, když rozjímám, jak celý život dlouhý jsem obětoval plamenu své touhy, bych vyslovil, co duše moje hostí. Že ve dne myslil a že bděl jsem v noci, bych na krystaly zhladil démantové, co v neurčité směsi myslí plove, že sám jsem pad’, bych látku svou moh’ zmoci. Že stokrát umdlen znova jsem se vztyčil, šel o radu jsem v šero dávných časů, pro myšlenku svých ňader do zápasu, pro celek formy že jsem obsah zničil; 101 Žeže neustal jsem v strádání a potu, že v slzách stál jsem lidstva u kolébky, že blesky vzňal jsem v koutech svojí lebky a neustal, až božství vniklo v hmotu. A tento zápas Laokoonta s hady, ta svatá, děsná hrůza idealu, to chvění před cílem, ta propast žalů, ten pekel žár a severní ty chlady, Zaza tuto cenu koupit obdiv davu? Já zhrdám jím! Ta hračka pro mne není! Co trpěl jsem, já trpěl pro umění a mimo ně znát jinou nechci slávu. Neb umění jest cílem samo sobě, neb umění jest nebeský chleb svatý, nad propastí tmy je to paprsk zlatý, strom života na člověčenstva hrobě; Nebneb uměníumění, to edenská jest růže, byť lístky její trhal’s, věčně plná, jest démant, jehož záře světlovlná svit z tváře Boha převýšiti může; Jestjest duha, která v nekonečnost roste, jest blesk, jenž trhá tvrdých srdcí skálu, jest holubice, snítku idealu nesoucí v ústech v nevinnosti prosté; 102 Jestjest Bůh, jenž praví: „Člověkem chci býti!“ Jest člověk, jenž dí: „Vyrovnám se Bohu!“ Jest vonný květ nad ostrým trnem hlohu, jest noc i den, jest věčnost a jest žití! A toto vše, jež trvá věčné časy, mám dáti za to, stoletím co mijí? Nechť vlny přízně lidské výše bijí, já ještě výše hledím v slunce krásy. Vždyť ona sama přišla v noci ke mně, já z dlaně její bral jsem nebes manu, teď jejím ohněm tráven hořím, planu, a v jejím oku malou jest mi země. Ó kráso, dive, mysterium, sílo! Rci,zda tvůj paprsk, rosa tvá i vůně, co srdce má a po čem věčně stůně, se v lad a souzvuk v jejích tazích slilo? Rci, zda jsi chtěla v lidské skrýt se tělo, bych v době nudy, v zápasu a mdlobě zas vzpjal se k činu, zas uvěřil sobě a pro tvé blesky obrnil si čelo? Mne blaží to, já snadně věřím tomu, v tvé bytosti, o sladká moje paní, líp s krásou Bůh se v duši moji sklání,sklání než v žhoucím keři, na Sinai v hromu. 103 Teď jen v tvém oku po souhlasu bádám, jsem blaženým, když pouze kyneš hlavou, když usměješ se, opojen jsem slávou, vše k nohoum tvojim v svaté úctě skládám. Ó buď mi věčně, věčně požehnána! Zřím na vlnách tě, světy u tvých nohou, tvé čelo, slunce, září nad oblohou, a z duh a hvězd je říza tvoje stkána! Má královno, mé světlo, moje paní, má myšlénko! – ach, co bych víc měl říci? Má láska k tobě zuřivou je lvicí, má úcta však ji plachou činí laní. 104 IX. IX.
 Ty píšeš, že ti sonety mé brání, když v rozjímání zbožné duši noříš, a listy mé, když svaté písně tvoříš, že dechem světa srdce tvoje raní? Ty prosíš, abych zmírnil svoje slova, bych ustál v písních, které vděk tvůj slaví, a nechceš, aby v liljích kol tvé hlavy též jedna plála růže purpurová?! Ty toužíš, čtu-li dobře mezi řádky, bych dále sám šel; – ty snad archandělem chceš výše státi s klidným, svatým čelem, jsouc skolébána v duše své mír sladký? A pravdu máš! Nač cizinec já spurný jsem vyrušil tě z modlitby tvé klidu? Nač v svatyni tvou světa smrt a bídu vrh’ mého ducha křídel odstín chmurný? 105 Kdo dal mi právo, když na cestě v písku mne potkal anděl, jehož úsměv pouhý moh’ rosou být i manou mojí touhy, chtít ještě více v sobce hříšném zisku? Neb proti tobě čím jsem já, o svatá? Mne sotva země, tebe ráj však vítá, v mé lampy žár se blesk mé vášně kmitá, však tobě nad čelem plá záře zlatá. Mé lože démon pochybností střeží, nad skrání mou své dračí křídlo svírá, a jeho dechem mizí Bůh i víra a vášně hřmí jak oře bez otěží. A letí – oheň z nozder jejich sálá, mé sny před nimi jsou jen plachou tlupou, již rozptýlí, mé modly ve prach zdupou a dál mé lebky klenbou let jich cválá... Co zatím nad tebou se anděl shýbá a bílými tě vznáší perutěmi, tká růžemi tvé sny a lilijemi, a v hvězdném plášti v sen tě ukolíbá. A jestli světa nevlídný duch cizí ve srdci tvojím citů květy zčeří, ty šťastna jsi – tvé dětské srdce věří, ty modlíš se a pochyb stíny mizí. 106 A v tom i nebes milostí jsi větší: když oklame tě naděj, ples a štěstí, máš jeden hrob, kam všecko můžeš snésti, chlad jedné cypřiše, jež všecko zléčí; Mášmáš svoje mrtvé, tyto němé strážce své nevinnosti, snů svých, svého žití, jich hrobů slzy ve tvůj život svítí jak zlaté hvězdy v nočních mraků srážce. Tys našla mír a já jej teprv hledám, ty k světlu ráje kráčíš nad oblohu, já klnu světu, sotva doufat mohu, ty všecko máš – já na ruinách sedám. Co tedy chtěl jsem u tebe, já smělý a drsný stařec? Jdi, můj cit je lhavý! Vždyť v naši lásku mrtvých stín se staví, jdi! Já dovedu zas být osamělý! A písně mé? – Já otrávím jich pramen, ať rvou mé srdce, vypijou mou duši, klid tvého srdce víc již neporuší – rci, zda ví moře, kdo v ně hodil kámen? 107 XII. XII.
 A přec u tebe zas již na kolenou má píseň leží, svatá paní moje; vím, v srdci tvém jsou slitování zdroje, byť světicí, ty zůstala jsi ženou! A této ženě vyznávám svou pýchu, k té ženě volám z hlubin svojí nudy, jí vyznávám své zápasy a bludy, ji zapřísahám, k ní se modlím v tichu; Nebneb velikého co kdy chvělo světem, vždy nejdřív prošlo svatým srdcem ženy, vždy její slzou nabylo své ceny a vzrostlo jejím posvěceno retem. Sám Bůh v tom srdci našel dosti místa a nezdráhal se ženu matkou zváti, a chce-li světu genia Bůh dáti, pro jeho skráň hned ňadra ženy chystá. 108 A proto, ženo, neutrhuj dlaně, když její hedbáv tajemný a milý jak leknínu list v unavení chvíli má schladit plamen rozpálené skráně! A neodvracej v pohrdání oči, jak jelen štvaný když k nim duch se řítí, když nový vzlet chce z jejich zdrojů píti, než lovec, život, ze zálohy skočí. Ty ani nevíš, často pod tou skrání, již ňader tvojich vlny kolébají, že Eumenidy píseň pomsty tkají, že Prometheus krkavci se brání. Ty ani nevíš, když tvá kadeř vrhá svůj zlatý proud kol planoucího čela, že jeho tmou Kentaurů honba hřměla, že Joel nebo Mojžiš skráň tu trhá! O přej mu onu sladkou chvíli něhy! Teď zapomeň, že Dalila spí v tobě! na jeho srdce vlož své ruce obě, než vzkypí vzdor a strhá jeho břehy! Než povstane sám rostoucí a děsný, než setřese tvou kadeř laškující, skryj v její proud ty světy dřímající a jako mlhou zírej jeho ve sny! 109 Tak nad vodami chaosu, jenž dřímal, duch boží spěl jak holubice svatá, pod jeho zrakem hmota v zákon spjatá, a tiše spal, jenž burácel a hřímal! A sám a volně v lad se pojil tiše a stal se světem veleby a krásy... Ó ženo! spusť jen balsamické vlasy, skloň tmavý zrak, jenž kouzlem lásky dýše! Buď rosnou vláhou, jíž v čin tucha vzrůstá! Buď květinou, jež vydá každou vůni! Buď jara paprskem, v němž květ se sluní! Buď ženou jen – a neodvracej ústa! 110 XIII. XIII.
 Jak náhle v šero mojí dílny teskné by v slunce paprsku sjel úsměv jara, v mé mysli všecko vlní se a hárá, v mé jizbě všecko plesá a se leskne. A jako vítr za chmurou když chmuru před slunce vzchodem z dráhy jemu plaší, až ono samo prostorem se vznáší a v plné kráse stane na azuru: Tak v dílně mé i v mysli mé ruch cizí, co zlomkem bylo, v celek teď se klene a staré sochy, dávno zapomněné, se zvedají, prach střásajíce s řízy. A po zdech přelít’ slunce paprsk smavý, v tvář Sibylly se zabod’ jako střela, a tuším, že jí setřel vrásky s čela, snes’ úsměv rtům a záři stkal kol hlavy. 111 A nežli paprsk padnul v duši moji, již slunce stálo na prahu mé dílny. – Ó paní má! já veliký a silný se třtinou chvěl ve citů sporném boji! Zřím tebe v dveřích, zřít tě věčně budu... Jak anděl nebes v chatrč poustevníka tvůj soucitný zrak v tmavou sluj mou vniká, plá ohněm touhy a zas nyje v studu. Tys přišla ke mně sama, nevolána; jak tebe vítat? Tonu ve úžasu! S mou radostí jde bázeň do zápasu a s láskou mou je svatá úcta stkána! Ó stůj tam věčně na té jizby prahu jak nebes zjev, jak fantom ráje ve snu, mně snášej v ducha sílu, v srdce vesnu a s úsměvem svým na moji sviť dráhu! Ó stůj tam věčně! – Ale marné přání! Pojď raděj’ dál v ten zástup trosek pestrý; ty Sibylly zde, víš, jsou tvoje sestry, ti andělé zde říkají ti: „Paní!“ Ti proroci zde s úctou kloní hlavu; v mé hlavě stanou myšlenky v svém proudu, Bůh k vůli tobě ustane v svém „soudu“ a „Svatý, Svatý!“ ztichne v světců davu. 112 Pojď! Smím ti klesnout k nohoum? Smím tvé ruky se dotknouti? smím věřit nyní sobě? Pojď, pozoruj, co vytvořil jsem tobě, i nápis čti a pozoruj mé muky! „To neví nikdo, co to krve stojí!“ Jest dokonáno, Kristus sňat jest s kříže. Ty chvěješ se a zdráháš? Pojď jen blíže! Či nevíš sama, co to krve stojí? Jest dokonáno! Viz ty tiché tahy, to mrtvé oko... hlava klesla dolů; – rci sama, zda můž’ většího být bolu, než vrýt svůj život, naděje sen blahý, Svousvou všecku víru, svoje celé bytí, svou děsnou lásku k tobě v tahy Krista? Však dokonáno! Oběť má jest čistá, já zapomněl již, jak mé srdce cítí! Již drahou ruku svou mi podej směle! S tou sochou vezmi moje odříkání, v mém srdci, věř to, zhaslo vášně plání, a dumy nebude již na mém čele. Mé lásky fenix vlastním stráven palem se na přátelství změnil labuť bílou, té důvěřuj! Buď labuti té vílou, když nad svým hrobem rozpěje se žalem! 113 Mír netušený vládne v duši mojí; dál v odříkání půjdu zamyšlený a budu čísti v tazích každé ženy: „To neví nikdo, co to krve stojí!“ 114 XIV. XIV.
 Smím svou tě zvát? Já nevím, a přec denně, že má jsi, myslím – řeknem si to jednou, snad až ty růže tvojich tváří zblednou, či moje smrti než podlehnou změně. A přec to píšu hrdě: Moje, moje! Kdo řekne vše? Stín z Pavijských snad polí? Leč kdyby věděl, kterak mne to bolí, snad vlastní mé by těžší uznal boje. 115 XV. XV.
 U lože tvého bděl jsem v mnohé noci, zřel ráje kmit v tvém oku, zřel tvá muka, tě spustiti v hrob pomohla má ruka a dovedl jsem trud a bolest zmoci. Teď ale v šílenost má lítost vzrůstá, když pomyslím, že v umírání době jsem pouze chladnou ruku zlíbal tobě, jen ruku, a ne čelo, a ne ústa... 116 XVI. (O tři léta později.)
Mít někoho rád, tajemstvím je žití. Já mám tě rád, však nemohu přec za to, že za všecko, co s památkou tvou spjato, je těžko dýchat a je těžko žíti. Po minulosti se dnes neptám více, má každý svou, bez viny žádná není. Však jedno trvá: Pravé pochopení a mužný pohled v zmírající líce... 117 XVII. XVII.
 Dnes celý den jsem Danta čet’ a v kraje té knihy, v kterou celá věčnost spjata, jsem na desku jak byzantského zlata si kreslil při čtení, co nitrem vlaje. Sta démonů tu, trpících sta duší, vše otrocky se podávalo tužce, té pokorné a skromné ducha služce, jež více poví, nežli duch sám tuší. A přišel večer, dlouhé stíny vleklé, tma přepadla mne a já v hloubi cítil, ty pravé ďábly jsem přec nezachytil, kterými duše trpí v svých muk pekle. Ty pravé ďábly, již nás rvou a škrtí, v nichž v posled sami sebe poznáváme... Ó jaké štěstí! Tužka má se láme a já zřím klidně v tmu jak ve tvář Smrti..Smrti... 118 XVIII. XVIII.
 Je dobře ob čas v žití svého sklonu se zpátky na svou práci zadívati, tím přehledem lze silnějším zas vstáti, se koupat v lázni barev, tvarů, tonů! Sám podvečerem když se v dílně stmívá, kde v balvanech sny příštích dřímou prací, já ducha nechám, ať se kam chce ztrácí, ať upomínka na cestu mu zpívá. Zřím kentaury své, jak si je hoch zbájil, zřím sochu v sněhu v Medicejských dvoře; žert s hroznou pravdou, celé dumy moře jsem v obraznosti jediný mžik ztajil. Zřím Davida v té vítězící póse, jež samo mládí předpisuje zdraví, zřím Sibyll v dumách nachýlené hlavyhlavy, zřím otroka zrak sklánějící k nozenoze, 119 Zřímzřím slední soud, neb já též soudit mohu, jak soudil Dante na své trudné pouti; a všecko po mně ať se láme, hroutí, já nehnu se, jsa věren svému Bohu. Zřím svého Mojžíše v proroků davu, zřím Krista v lůně Matky umrlého, zřím vše, co bylo křídlem ducha mého, čím jsem, čím dýchám a čím deptám vřavu. Však nejraděj se ku své Noci vracím. Jak sladce spí! – Ó jděte kolem tiše! a chcete-li se napiti z mé číše, ta úkoj dá vám. Tak vám dluh svůj splácím. 120 XIX. XIX.
 Jak stín se vplížil dnes on v dílnu moji, mne neviděl, jen used’ stajen v stínu; Vinciho traktat držel jsem v svém klínu o perspektivě v těžkých záhad boji. Jak stín se vplížil, sedl tiše stranou, mé skizzy prohlížel a já jsem viděl, a já se, Bůh ví, v duši za to styděl, jak zvolna těžké slzy v líc mu kanou. Jak stín se vplížil, splynul mezi stíny mých pokusů a skizz, já čísti přestal, svou nedůvěru vítězstvím jsem trestal, zde vida, prací mou jak dojat jinný. On nejleší všech Medicejských! Příští hle, život kniha otevřena před ním; i on je trpce zdolán žitím všedním i v jeho oku se též slza prýští. 121 Týž stín se sbírá v jeho dumném čele, když marnost všeho přehlíží a sčítá, on, vladař budoucí, – a okamžitá se propast před ním šklebí osaměle. Před ním jak přede mnou táž propast stejná té nicoty, s níž v boji darmo vlohu svou otupuješ chtěje k svému Bohu se vrátit z mátoh, z potvor, příšer hejna. Jak stín se vplížil dnes on v dílnu moji, já seděl stranou, ale prožil všecko, co vycítil ten jun, jenž poloděcko, mne doved’ pochopit v mém hrozném boji. Jak přišel, zmizel – Trpká žití proso! Pár měsíců chtěl otec míti tebe mým dlátem... Dobrá, vytvořil jsem sebe v tvé postavě, ó snivý Penseroso! 122 XX. XX.
 Ve hladomorně Ugolino sedí, hned volá smrt a zas již se jí brání, v šer tmavé sluje v jeho umírání mdlé paprsky hvězd bez soucitu hledí. Kol něho tma a v ní tak teskno, ledno, nad ním jen černá klenba žalářová; – proč nemá za nebe ji? Proč jen chová v své mysli zvěst, že ještě nebe jedno? U nohou svých své mroucí syny vidí, dle vzdechů jich na život jejich hádá; – proč vzpomínky své minulosti spřádá, proč nemyslí, že poslední jsou z lidí? Proč okem ducha v mříže hladomorny si kouzlí květy, zeleň, vzduch a vůni, lesk jara teplý, v kterém květ se sluní, proč po volnosti lká duch jeho vzdorný? 123 Proč slyší smích a zpěv a lidí hlasy? Což nemůž’ zvyknout v svojí ztrnulosti těm zvukům, v kterých hlodají své kosti ve hladu jeho děti? Proč rve vlasy? Proč ku černému sloupu přikovaný rve málomocně pouta svá i kruhy? Syn první mrtev – tam umírá druhý – proč žije sám, proč laje na tyrany? Dnes zavře oči, svolí-li hlad k tomu, a ráno najde zas mrtvolu syna – a blázen svijí se a ruce spíná a úpí, pláče, lká, řve hlasem hromu. A v milovaných, mrtvých dětí středu jak démon smrti na kostrách jen sedí, jen ohlas klenby jest mu odpovědí a srdce v žáru vře a tuhne v ledu. – Ó básníku! Tvým obrazem již záhy se jeho symbol v mojí hrudi vznítil, tys Ugolina muky nejlíp cítil a sebe jen jsi kreslil těmi tahy! Ó hrozný život, v jho myšlenky svojí se spoutat jako v stěny hladomorny! Tam genius, zde číhá život sporný, a tys obětí jejich v stálém boji! 124 Ty věříš v jaro, květ a zeleň luhů, tvé srdce touží po lásce a štěstí, ty myšlenkou chceš v nesměrnost se vznésti, a v zpěv tvůj padá náhle chřest tvých kruhů! Ty ku srdci chceš lidstvo přitisknouti a dát mu vše, své sny, své věštby plamen – to kráčí dále, pokrčením ramen a hložím zraní skráň na tvojí pouti. A vržen v tmu, ty, jenž chtěl’s vznítit světlo, zas sedíš v poutech vlastní nečinnosti, hlad po činech ti žárem praží kosti a mrazem žití vadne vše, co květlo. K svým dětem, k myšlenkám svým, přikovaný zříš umírat je zvolna bez rozvoje, v jich mroucí tvář se dívá oko tvoje, ty úpíš, lkáš, své počítaje rány. A brzy v mrtvých miláčků svých středu jak démon smrti sedíš na rozvalech, jak šílenec v svých hýříš idealech a srdce v žáru vře a tuhne v ledu. Ó muka tvá též mou projela hrudí! Co dal mi život? pro mé sochy kámen, jed nenávisti pro mé lásky plamen, pak slávy hlahol, který soucit budí. 125 V tom těžkém boji skutečnosti s duchem jak třtina větru podleh’ duch můj vzdorný; teď v poutech myšlenek své hladomorny svůj pláč a ston již chladným lovím uchem. Ó genie! Ty muko Ugolina! tvé políbení pekla žárem pálí! Jdu za tebou – svá kolesa čas valí, a za mnou přijde pád a zřícenina... 126 OBSAH.
I. Sny o štěstí Sloky5 Jen v lásce6 Hloub v oko tvé7 To věděl bych rád!9 Sloky10 Potkání11 V sladké touze12 Čekání13 V jarní noci14 Nediv se17 V tvém úsměvu19 Jak sladko!20 Sny21 Ty zdráháš se25 Serenada27 Barkarola29 Skloň se31 Jak šťastna spíš...33 Píseň34 Dolce far niente35 V letní noci36 Píseň37 V stínu, I – IV39 Mou ruku vzala41 Na saních42 Sloky I. – VI.45 Tichá láska47 Píseň48 Cestou49 V květu lípy51 Pohádka u okna53 V soumraku56 Zpět!59 Gondoliera61 Noc v jihu63 Naposled!65 Sonety I. – V.66
II. Vittoria Colonna I. – XX.73–126
Čísla ve Vittorii Colonně VIII. IX. XIV. XVI. XVII. XVII.–XIX. jsou nová. Psána byla roku 1899.
E: sf; 2004 [127]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Souborné vydání básnických spisů Jaroslava Vrchlického; Otto, Jan
(Souborné vydání básnických spisů Jaroslava Vrchlického - XXXII. Tiskem a nákladem J. Otty.)

Místo: Praha

Vydání: 3. (Sny o štěstí) a 4. (Vittoria Colonna)

Počet stran: 127

Autor motta: Paul, Jean = Richter, Johann Paul Friedrich
(Jean Paul.)

Motto: Paul, Jean = Richter, Johann Paul Friedrich
(Jean Paul.)