Sloky.

Sloky. (Irmě.)
I. I.
V tvé bledé tváři divné sny se chvějí, až pod jich tíží sklání se tvá hlava; ty mlčíš, rdíš se – však tím kouzelněji síť úsměvů tvých srdce obetkává, tím víc rozlívá očí záře smavá měsíčné světlo po tvém obličeji. II. II.
Čím jest mi retů nach a ramen oval i studu závoj, v němž tvá duše dřímá? Já plnější již rety líbal svýma, já krásnější již hlavu v klíně choval! Jen perlový lesk tahů tvých mne jímá, jak byl bych posud srdcem nemiloval! III. III.
Tvůj duch jak labuť k svému hrobu slétá a s tichou písní do vln snů se noří, tvé srdce chrám, jenž víc a víc se boří, jen lampa jeho posud jiskry metá, v mystickou růži plamen její zkvetá, až jeho žárem strop i stěny shoří. 45 IV. IV.
Teď jenom duše z očí tvých se dívá, hled její smutný jest a dojímavý, jak slunce v západu, když kraj se stmívá; a když má tvář se ve tvých ňadrech skrývá, já cítím plamen, jak zdi chrámu tráví, a slyším labuť, jak si k smrti zpívá. V. V.
Co anděl smutku přišel k prahu tvému a tobě řek’: „Buď ženou v utrpení!“ co již v tvém srdci ani místa není, by jenom Bůh a hroby zbyly jemu: pojď, já chci býti paprskem v tvém snění, pojď, já též umím odříkati všemu. VI. VI.
Pojď, i mé vzdechy o samotě hynou, pojď, hlavu k hlavě, srdce k srdci úže, když osudem ne, buďme šťastni vinou! Nám zbude noc, sny o ráji a růže, a moře, hory, odkud duch náš může i nad svých rájů kroužit rozvalinou! 46