V tvé bledé tváři divné sny se chvějí,
až pod jich tíží sklání se tvá hlava;
ty mlčíš, rdíš se – však tím kouzelněji
síť úsměvů tvých srdce obetkává,
tím víc rozlívá očí záře smavá
měsíčné světlo po tvém obličeji.
Čím jest mi retů nach a ramen oval
i studu závoj, v němž tvá duše dřímá?
Já plnější již rety líbal svýma,
já krásnější již hlavu v klíně choval!
Jen perlový lesk tahů tvých mne jímá,
jak byl bych posud srdcem nemiloval!
Tvůj duch jak labuť k svému hrobu slétá
a s tichou písní do vln snů se noří,
tvé srdce chrám, jenž víc a víc se boří,
jen lampa jeho posud jiskry metá,
v mystickou růži plamen její zkvetá,
až jeho žárem strop i stěny shoří.
Teď jenom duše z očí tvých se dívá,
hled její smutný jest a dojímavý,
jak slunce v západu, když kraj se stmívá;
a když má tvář se ve tvých ňadrech skrývá,
já cítím plamen, jak zdi chrámu tráví,
a slyším labuť, jak si k smrti zpívá.
Co anděl smutku přišel k prahu tvému
a tobě řek’: „Buď ženou v utrpení!“
co již v tvém srdci ani místa není,
by jenom Bůh a hroby zbyly jemu:
pojď, já chci býti paprskem v tvém snění,
pojď, já též umím odříkati všemu.
Pojď, i mé vzdechy o samotě hynou,
pojď, hlavu k hlavě, srdce k srdci úže,
když osudem ne, buďme šťastni vinou!
Nám zbude noc, sny o ráji a růže,
a moře, hory, odkud duch náš může
i nad svých rájů kroužit rozvalinou!