V jarní noci.

V jarní noci.
V tvém, upomínko, bloudím šeru, ó, vznes mne hvězdnou perutí, bych zapěl v máje svatvečeru své lásky píseň labutí! Ať v podjeseň mou květy střásá, v ruch boje dýše rajskou zvěst, ať dechem svým v svět šírý hlásá, že nad vše kouzlo láska jest! A již tvou mocí znova žiji a struna má se výše pne, nad námi větve akacií se v loubí spjaly tajemné. Hle, trny svojích ratolestí dnes deštěm květů zakryly – ó pohleď jen, jak růže štěstí nám zkvetá vedle mohyly! 14 Leč kdo se na to rozpomene, když blaha číše smáčí ret, ztiš píseň duše roztoužené a stav, můžeš-li, ducha let! Teď v slzách díků duše žasne, co přetrpěla těžkých muk, a dozvuk jich v tvém srdci hasne, jak alpských rohů čarozvuk! A z modra nebe hvězdy září tak tichým, zbožným leskem k nám, ó rci, zda slzy našich tváří to spějí k nebes výšinám? Ó, kéž můžeme vzlétnout s nimi a hvězdnou plouti hlubinou, a zářit lesky tajemnými, a v jiskru splynout jedinou! Ó přej, ať tužba dlouholetá se zkonejší v tvém náručí! ať každé poupě v srdci zkvetá a každá struna zazvučí! Vždyť jen v tvém oku se usmívá sen mladosti mé ztracený, a z duše tvé v mou duši splývá křest poesie plamenný! To lásky tvojí požehnání buď štěstí mého zástavou! ať hvězdami se tiše sklání v mých bolestí noc mlhavou; 15 ať v podjeseň mou květy střásá, v ruch boje dýše rajskou zvěst, a písní tou v svět šírý hlásá, že nad vše kouzlo láska jest! 16