Ty nevíš, kolem hlavy tvé
že letí moje sny,
že podjeseně chmurný den
ti mění do vesny.
I k tvému loži přiblíží
se v noci potají,
a blaho v duši, studu nach
ti v líčka dýchají.
Ten jeden „miluj!“ zašeptá
a druhý „vzpomínej!“
i z modlitby tvé večerní
tě ruší jejich rej.
To oni jsou v tvé ložnici,
když tvůj šat zašustí,
a ruka tvoje na plesu
když vějíř upustí.
Když s lože skočíš v leknutí,
až chvěje se tvůj hlas,
a přes tvá nahá ramena
tvůj zlatý padá vlas.
Když odhaluješ ňadra svá,
bělejší nad úběl,
a ptáš se: „Jsem tak spanilou,
jak o mně v písni děl?“
Tak všady tebe provází
jich žert a šum a smích,
a darmo ptáš se bojácně,
jak zbaviti se jich?
Jen hlavu skloň na prsa má
a rty přilož k mým rtům,
bych políbením odepnout
moh’ zlatá křídla snům.
Pak usne v důlku tváře tvé
jich dovádivý rej,
jen jeden „miluj!“ zašeptá
a druhý „vzpomínej!“