ABYCHOM JEDNO BYLI!
1
Přes země šíř i dáli
ruce si podejme,
vzdejme čest svému Králi,
ty také, srdce mé!
Přes hory, moře, pláně
– nás dělit nemohou! –
jak učeníci Páně
pod jednou oblohou!
Nás víra sjednocuje,
ať jazyk rozličný,
a Kristus s námi tu je,
jak slíbil, po vše dny!
Náš kořen láska jeho,
co národ, ratolest;
jsme kmene révového
a révou sám On jest!
My světy naplníme
a věčnost náš je břeh,
Vlast pravá, o níž sníme,
všech v nebes výsostech!
86
2
Kdy se jednou rozhoříme
svatou láskou bratrství?
kdy tvé, Kriste, víry símě
vzejde ve tvé království?!
Kdy mír bude ve vší zemi,
války navždy ztichne ryk?
nepřátelství navždy zněmí,
kdy tvůj přijde okamžik?!
Kdy ten zázrak nad zázraky
očaruje celý svět?
kdy, hněv, nezahoří zraky,
kletbou nezachví se ret?!
Kdy se ruce do náručí
rozepnou jen k objetí?
k trpícímu soucit vzpučí,
aby rozkvet’ obětí?!
Kdy sám, Kriste, v nás se jednou
divem božským vtělíš jen,
v Hostii jak přetajemnou
vtěluješ se den co den?!
87