PROLOG.

Jaroslav Vrchlický

PROLOG.
Je v duši kout, kde vždy je trochu vláhy, byť sebe těžší pouť životem byla, tam vždycky zpívá nota z mládí milá, nechť trn a hloží roste podle dráhy. A blažen, jemuž myšlénky a snahy ta božská vláha manou porosila, a blažší, kdo v boj, když mu chybí síla, se rozpomene na ten asyl záhy. [5] Tam básník najde sebe v světa víru; co otřelo se o duši mu, všecko tam spadne jako bělmo v blahém tichu. Tam věčných květů dýchá vůni v míru a zpívázpívá, byť i plakal jako děcko, jež v slzách tvář má, v očích záblesk smíchu. [6]

Kniha Sonety samotáře (1885)
Autor Jaroslav Vrchlický