Dcera pouště.

Jaroslav Vrchlický

Dcera pouště.
Jde pouští, písek žlutý hoří zlatem, svit slunce rozlit spí jí v obličeji, jak písek zahnědlé jest hrdlo její, prs klenutý se dere těsným šatem. Plá amulet na čele stužkou spjatém, a korály a penízky se chvějí na skráni jí, svým zvukem provázejí krok, pouště bodláčím jenž spěje s chvatem. Poušť v dálku pne se, vzduch se třese žárem, jde rychle, krev jí v žilách buší varem, zrak její blesky a krok její vlna. Poušť kolem, nad ní obzor bezoblačný... Kdo vrhne se as na ta ňadra plná, ký emír pouště či který lev lačný? 85

Kniha Sonety samotáře (1885)
Autor Jaroslav Vrchlický