Ztracená stezka.

Jaroslav Vrchlický

Ztracená stezka.
Od hlavní cesty lákala mne v luka a byla vlhčí, kluzčí v každém kroku, jen husté sítí stálo po mém boku a slyšel jsem, jak blatuchy květ puká. Jak tajná, cizí vedla by mne ruka, dál šel jsem, žába, zlatý proužek v oku, vstříc mihla se a tryskla v prudkém skoku, kde chřástala, slyš! píseň jednozvuká! A vše tak ospalé a vše tak líné, vrb kmeny shnilé ku bahnu se kloní, zvuk, jak tu vzniká, unavený hyne. Zde tichem příroda tvář sobě cloní a slouchá, čas jak tiše nad ní plyne, jak mrtvých dechem planý balšám voní. 91

Kniha Sonety samotáře (1885)
Autor Jaroslav Vrchlický