Sonet v červenci.

Jaroslav Vrchlický

Sonet v červenci.
Jdu obilím. Jak tiše v slunci zraje! jdu, s každým klasem cítím, jak to pálí, kol rozhlížím se, zda as nezakalí se azurného moře dálné kraje. Jdu, naslouchám a ve klasech to hraje a zpívá, zvoní z blízka teď a z dáli, jak na špičky by stoupal klásek malý blíž slunci chtěje být, jež dnes tak plaje. Juž zvadla chrpa, tmavý koukol svadnul a kalich svlačce zavřen s meze spadnul, jen klasy v slunce zří; snad vědí, třeba Žeže toho žáru, aby bylo chleba. I cítím, zem co trpí, když je matkou, jak prosa chleba můž být také sladkou. 97

Kniha Sonety samotáře (1885)
Autor Jaroslav Vrchlický