Kaditelna.

Jaroslav Vrchlický

Kaditelna.
Jen tenkrát, jestli v uhlí rozžhavené své zlaté slzy pryskyřice roní, se vznese její duše, která voní, a modrým dýmem ku hvězdám se žene; Jenjen tenkrát, jestli srdce roztavené je bolestí a nad hroby se kloní, můž před tvář Boha, andělé již cloní, se v písni vznésti písní vykoupené. Můj život chrám je, v kterém není boha. Leč na stupních, kde býlí a mech sivý, mé srdce stojí, kaditelna žhavá. Ret vzdorný k prosbě, k poklesnutí noha. Jen z kaditelny – nevím, kdo ji živí – dým vonný písní stoupat neustává. 143

Kniha Sonety samotáře (1885)
Autor Jaroslav Vrchlický