EPILOG.

Jaroslav Vrchlický

EPILOG.
K své slávě básník byť byl apatický, jsa roven stromu, jenž o listech neví, co spadly s něho, byť dál svoje zpěvy jak ptáče hvízdal vesele a vždycky; Přecpřec společný mu v tom je osud lidský: rád slyší potlesk hřmít a nerad hněvy, a když ne laur, má aspoň snítku révy rád v odměnu za zpěv svůj bukolický. [159] Kdys ovšem za Orfeem všecko spělo: pták, hádě, kámen. – Básník doby nové má skromnějšískromnější, a přece sladší věno. Když v cestu tmavou jedno dívčí čelo plá jemu. – Splněni jste, moji snové, mně v zpěv i srdce patříš ty, má ženo!

Kniha Sonety samotáře (1885)
Autor Jaroslav Vrchlický