Stín.
Vřel cirkus jako vasa přeplněná.
Dav čekal. Do areny vešla žena,
za každou ruku jedno dítě vedla,
víc nechvěla se, pouze v tváři zbledla,
když uzřela ten zástup jásající;
pak na své děti hledla, bolest v líci
a v pohledu tom toto bylo psáno:
„Mé zoufalosti přece svitlo ráno,
než dík, můj bože, na kříž u svých dveří
jsem nešlápla a nechala se v šeři
i s dětmi zajmout, vrhnout do vězení.
Já věděla, že pomoci juž není,
jsem odhodlána, vítám svoje muky.
Však tyto děti! žádné mojí ruky
se spustit nechcenechce, a přec to být musí!
Mám vidět, jak je trhá tigr v kusy,
to vidět musím, tak zní rozkaz kata.“
Dí křesťanka: „Tvá vůle staň se svatá!“
[16]
Však matka praví: „Věčný Bože, jsi-li,
spas matku ve mně, ušetř mi tu chvíli,
tak jako po tvém šlapala bych kříži,
tak zapři mne, ať nezřím jen, jak mříží
lev skočí a mé děti trhá lačný.
Ó jsi-li, pomoz, obestři mne mračny,
zdrť mne svým bleskem, šetř však matku ve mně.“
Juž potleskem se otřásala země
i mříže padla, lev se mihnul skokem.
Tu žena zřela, kdosi velkým krokem
šel přes jeviště, obličej tak známý,
jak druhdy kráčel tichý nad vodami,
tak Ježíš zvolna bral se přes arenu
a přešel; jeho stín však mezi ženu
a mezi děti padl, velký, plný.
I neviděla žena nic, jen vlny
po sedadlech, huk slyšela jak moře.
Na tváři hrál jí úsměv, odlesk zoře.
17