Staré zvěsti (1883)

Jaroslav Vrchlický

Diplomatická verze Ediční verze
STARÉ ZVĚSTI.
OD
JAROSLAVA VRCHLICKÉHO.
(POETICKÝCH BESED ČÍSLO IV.)
V PRAZE. KNIHKUPECTVÍ DR. ED. GRÉGR & ED. VALEČKA. 1883.
[1] Tiskem dra Ed. Grégra v Praze.
[2]
Methusalah.
Juž archa hotova a Noe čekal. Lid v zpupnosti své zbujnělý se vztekal, byl zvěří juž a přec bůh s trestem váhal. Tu Noe myšlenkou v soud jeho sahal; když na modlitbách dlel kdys pod hvězdami, zřel anděla, jak letěl nad horami a v ruce svojí povznášel číš zlatou. I oslovil jej: „Mně se zdá, že matou se soudy boha, archa dávno stojí. Co v poháru, jejž neseš v ruce svojí?“ – „Hněv Jehovy,“ děl anděl hlasem hromu. – „A proč jej nevyleješ, k vůli komu se v nebi udržuje váha trestu?“ – „Nuž za mnou pojď, já ukážu ti cestu“ – A za andělem kráčel Noe; v stepi jak stanuli, v stád středu, stařec slepý spal na kamení, malý, vetchý, bídný, tvář rozrytá, jíž kmital úsměv vlídný, [3] se ztrácela ve vousu, vlasů plísně. „Ten drží osud světa,“ anděl přísně děl k Noemovi, „dokud žije, váha se z ruky boha sjeti dolů zdráhá, jak umře on, pak mého hněvu číše svět zatopí. Jej neprobuď, mluv tiše.“ – „Čím zasloužil si tuto boha přízeň,“ se Noe ptal, „snad dobrých skutků žízeň v něm stále plá, je nad anděly ctnostný?“ – „Ne,“ pravil anděl. – „Čím je bohu skvostný, jest mírný, střídmý, štědrý, spravedlivý?“ – „Ne,“ pravil anděl. – „Proč tedy ty divy sám koná bůh, že k vůli jedinému v žár nedovolí vzplanout hněvu svému? Zda obětmi ho smiřuje a dary?“ A vážně pravil anděl: „On je starý!“ 4
Soucit.
Když na zemi žil ještě Šiva svatý, tu pozoroval všecko: západ zlatý jak trhá blesky černou mračen clonu, jež zrovna stádu zápasících slonů les vroubila svým chmurným věncem stínů; vždy s pohnutím se díval na květinu, a když se koupal, děl: Jest voda svatá! A duše jeho byla kouzlem jata, když viděl step, jak celá rovna moři se vlní vichrem, který roven oři přes květů jejich stvoly divě pádil, buď zapad’ v les neb v polích rýže řádil. Však největší vždy lásku choval k zvěři, jak všichni, kteří milují a věří. V své poustevně on s ptáky žil a spával, jim po modlitbě z ruky jísti dával, a po lese znal všecky tajné stopy, kterými k řece spěly antilopy v ten čas, kdy lvi u lvic na poušti spali. [5] Kdys před svou chýší opřen o zvětralý kmen bambusu snil, jeho duch u zřídel edenských bloudil. V tom, slyš! tepot křídel jej probudil a rychle hlavu zvednul a v mraku supa kroužícího shlédnul, na holubici jak se vrhnout pílí; sup byl jak bod, jenž rostl každou chvílí. A než-li mohl anachoret snivý dlaň vztáhnouti, juž schvátil ji sup divý a jal se její sněžné peří rváti. „Nech holubici! ustaň! jinou dáti chci tobě kořist, za to ručím tobě; smíš přihlásit se o ni v každé době, jen zadrž teď, měj soucit s tím, kdo slabý! Srn na horách tvé spáry lépe svábí než ptáčeptáče, druh u poustevníka cely!“ Tak na supa se rozkřik’ Šiva smělý, sup pustil holuba a zmizel v mraku. Šel svatý nyní rychlým krokem k ptáku, jej zved’ a hladil, za ňadra svá vložil, až zotavil se a zas celý ožil, v svou sluj ho pustil, pták s ním bydlel na vždy. Dny míjely a přišel čas, kdy každý měl poustevník ku Gangu svaté vodě se vydat na pouť. Se zákonem v shodě též Šiva šel. Juž prales svatý za ním, 6 kde opic sta se houpá s laškováním, kde skrýše antilop je v tmavém houští, kde s křikem s větví papoušek se spouští, kde lotos modrý jako dívčí oko do svatých zdrojů patří přehluboko. A brzy Šiva kráčel práznou stepí. Ni stromu kol, jen obzor velkolepý, na jehož konci mračen rudá hříva. Snad na slunci kýs obr tamo zhřívá své ruce, z kterých ve stínech noc padá. Kol kamení jen plná dlouhá lada, ni tvora, ani mušky, ani zmije. Tu v oblaku cos mocně křídly bije. Zved’ Šiva hlavu – poznal supa náhle. Zde v této poušti od pravěku zpráhlé měl splnit slib svůj. Obrátil se k supu. „Ty tedy ku svému se hlásíš lupu? Zde těžko dátdát, a přece lehko zase! Své slovo splním, řek’ jsem, v každém čase, nuž plním je!“ A v očích lásky plamen se Šiva sklonil, zvednul ostrý kámen, jal tlouci svoji hruď osmáhlou žárem, až tekla krev kol kouřícím se varem, 7 a rozbité pak vyrval srdce svoje a supu vstříc je hodil v mračen roje. „Zde vem a jez! já slovo svoje splnil!“ Sup chytil je. Před Šivy zrakem vlnil se obzor v mze – snil o své holubici a úsměv ráje tkvěl na jeho líci. 8
Moloch.
Moloch sedí na svém trůně mračný, děsný, s hlavou býčí, dlouhou chvílí kňučí, stůně. Jak v něm ale vzplane žár, zdá se, že se rázem vztýčí, po oběti na svém lůně že vztahuje lačný spár. Obětní juž bleskla miska, polnice zní, cymbál buší, kněží zástup tančí, vříská, vzduchem nožů záblesk šleh’, nos ten řeže si, ten uši; Moloch náruč úžej stiská, divější v něm tryská žeh. Proti němu v četném davu magů, kněží, bojovníků [9] usednul král v zlatohlavu, vítěz, triumf slaví dnes, proto podle dávných zvyků, by tím jeho zvýšil slávu, Molochu ten rej a ples. Jisker kotouč k nebi letí, hlučně vříská smečka kněží, v divější se zmítá změti, jak by sám běs do ní vjel, trouby zvuk, les pik se ježí, spoutané dvě vedou děti zlatých vlásků, smavých čel. „Ejhle, králi, kořist tvoje!“ – hlasatel v tu vřavu hlučí, – „Molochu, jenž v tísni boje věrně chránil, bránil nás, vrhněte je do náručí, až mu zbělí paže dvoje, a jak trouby zazní hlas!“ Moloch děsný s hlavou býčí, do běla juž rozžhavený zdá se, že se rázem vztýčí zdrtit oběť v pážích svých, kněží křičí, vyjí ženy; 10 zdá se, že sám Moloch řičí – trouby hlas! V tom král se zdvíh’. Ztichli kněží v udivení, kolem ticho jako v hrobě, Moloch žhavý jícen cení – s trůnu zvolna sešel král, pozved’ náhle děti obě, v oku se mu slza pění, v náruč tisk’ je, objímal. „Za svoje ty beru děti, ať v nich moje vzplane vesna! Molochovi do objetí zbude vždycky pastvy dost: zajatců všech pouta těsná, žezlo mé a s kněžskou smetí celá hrozná minulost!“ Trnul dav jak hrůzou jatý, budoucna duch chrámem vanul, Moloch darmo čekal vzňatý, v taji zuřil kněží vztek. Na skráně však králi skanul mlhou s výše nebe zlatý, lidskosti, tvůj paprslek! 11
Tyrtaeus.
Jak sladký sen to její myslí táhlo. Juž bylo pravdou, po čem dlouho práhlo tak dlouho osiřelé srdce její. Ve slzách štěstí oči se jí stkvějí. Noc přešla v mukách a teď na úsvitě smí tisknout k bouřným prsoum svoje dítě; jest matkou, nyní bohům nezávidí. I ve snu ještě svoje dítě vidí, je tiskne, líbá, usmívá se v blahu. Teď hlasy slyší blíž u dveří prahu a neví proč a náhle stesk ji schvátí, ty hlasy točí s ní svět do závrati, už jednotlivá slova rozeznává, chce vstát, však děsem na víčka jí tmavá noc ulehla; však hlas ten stále slyší, jak rozlehá se hrozně jizby tiší: „To děcko chorobné jest hanbou otci, jak velí zákon, vzato buď a v noci ve skalách utraceno na Taygetu.“ [12] Jí zdá se, slunce že uhaslo světu a černá, prázdná poušť že zívá všady. V tom blíží se k ní stařec šedobradý, tvář ledná bez soucitu k ní se nahne a tuhá ruka po dítěti sáhne a vynáší je z jizby. – Klesla v mdlobu. Když přišla k sobě, večer byl. V tu dobu zem halila se v neprůhledná mračna, dešť bičoval ji, vichrů smečka lačná se v lesích jejích rvala s divým jekem, s šakala vytím, s drsným supa skřekem. Kol sebe hmatala, však lože prázdné, i proběhlo jí žíly chvění mrazné, i vstala silou obrovskou a hbitě ven vyběhla, šla hledat svoje dítě. Žár vřel jí v prsou, v hlavě jako láva, šla s větry v boj a neviděla, tmavá že kolem noc, necítila, jak šlehem jí ostrým tváře bije dešť, šla během přes kámen, hloží, štěrk a výmol dále; cos hnalo ji a cos ji štvalo stále dál do lesa, přes vývratě, skrz houští! Juž octla se na Taygetu kol v poušti, kde s vichrem v závod stromy praskajíce ven z brloh štvaly hyeny a lvice. Cos těžkým křídlem jí kol hlavy letlo, 13 cos plálo tmou – to vlčích očí světlo, cos rvalo šat jí – však se neulekla, cos za ní běželo – a z nohou tekla jí teplá krev a z čela též i z rukou. Jen dítě všady hledala, nechť tlukou ji ve obličej větve sukovité. V noc volala, až Echo v skalách skryté s ní soucit majíc bolně zavzdychalo: „TyTy, leselese, slyš! Mé dítě vrať mi, skálo! mnemne, vlkuvlku, trhej! bodejbodej, trne ostrý! jen dítě vrať mi! Zdá se mi, že kostry teď dotknula se moje noha v chvatu. To dítě bylo mé – co po něm státu? Mé, pouze mé, vy tyrani a kati, z mé krve žilo, na svém srdci hřáti jsem chtěla je, jak poklad, zázrak, štěstí.“ Jen vítr zavál, zapraskalo klestí, a ohlas v skalách za ní těžce úpěl. Šla celou noc, zrak její ve tmách ztupěl, a noha klesala juž každým krokem. – Zas vzešlo jitro, se zářícím okem zřel na zem Helios, jež v perlách rosy se chvěla po bouři, zas do rákosí pták s písní let’ a v kalich květu včela, a ona dále hustým lesem spěla. 14 Žár v prsou jejích štval ji neustálý. Tu náhle stanula; za rohem skály blíž jeskyně, jež plna vonných dechů svůj tmavý jícen ukrývala v mechu, pod rozložitým jilmem v chladném stínu Pan seděl. – Vykřikla: hle, na svém klínu je houpal vesele a časem díval se s úsměvem mu v tvář a hlavou kýval ku písni, již mu hvízdal na píšťale; a dítě smálo se a ručky malé po hustých jeho vousech vztahovalo, ni stopy, že by se ho obávalo. A matka klesla na kolena k bohu, vlas zcuchaný a zkrvácenou nohu mu ukazujíc lkala: „Vrať mi dítě!“ On usmál se jak v snění roztržitě a pravil: „Věř mi, v lesích líp mu bude, já vím, co srdce matky bídné, chudé juž vytrpělo, ale budiž klidna. Jej vezme za své Příroda ta vlídná, když člověk zavrhnul jej. Ona máti je stejně dobrá. Naučím jej hráti na píšťalu, když tančí Oready. Les otcem bude mu, vždy bude mladý, já budu s ním a Dionys a Rhea. V čas on se vrátí – vzpomeň na Tyrtaea.“ 15
Stín.
Vřel cirkus jako vasa přeplněná. Dav čekal. Do areny vešla žena, za každou ruku jedno dítě vedla, víc nechvěla se, pouze v tváři zbledla, když uzřela ten zástup jásající; pak na své děti hledla, bolest v líci a v pohledu tom toto bylo psáno: „Mé zoufalosti přece svitlo ráno, než dík, můj bože, na kříž u svých dveří jsem nešlápla a nechala se v šeři i s dětmi zajmout, vrhnout do vězení. Já věděla, že pomoci juž není, jsem odhodlána, vítám svoje muky. Však tyto děti! žádné mojí ruky se spustit nechcenechce, a přec to být musí! Mám vidět, jak je trhá tigr v kusy, to vidět musím, tak zní rozkaz kata.“ Dí křesťanka: „Tvá vůle staň se svatá!“ [16] Však matka praví: „Věčný Bože, jsi-li, spas matku ve mně, ušetř mi tu chvíli, tak jako po tvém šlapala bych kříži, tak zapři mne, ať nezřím jen, jak mříží lev skočí a mé děti trhá lačný. Ó jsi-li, pomoz, obestři mne mračny, zdrť mne svým bleskem, šetř však matku ve mně.“ Juž potleskem se otřásala země i mříže padla, lev se mihnul skokem. Tu žena zřela, kdosi velkým krokem šel přes jeviště, obličej tak známý, jak druhdy kráčel tichý nad vodami, tak Ježíš zvolna bral se přes arenu a přešel; jeho stín však mezi ženu a mezi děti padl, velký, plný. I neviděla žena nic, jen vlny po sedadlech, huk slyšela jak moře. Na tváři hrál jí úsměv, odlesk zoře. 17
Pouť Mohameda.
Poušť lekla se a v hlubinách se chvěla, co dělo se, to posud neviděla. Dřív zvykla pouze větrů bouřných shonu a prázdnotě a tichu, mroucích stonu, lvů řvaní ve dne, v noci hyen vytí, teď slyšela zvuk jiný z dálky zníti, jenž stále rost’ zahalen ve mrak prachu, před nímž i slunce skrylo tvář svou z nachu. Ten zvuk se rovnal zpěvné bouři z dálky, v něm hromů dunění a ryky války, a zase hymny bezpočetných davů, a hukot dálných, nespoutaných splavů, ples tisícerých trub, v jichž jásot časem pad’ celý národ jedním, silným hlasem, a zvuků vichřice ta neustálá od času k času dozněla v zvuk Allah! [18] Mrak prachu rozdělil se, poušť se třásla, blesk z mraku šel, před nímž zář slunce hasla, trub zlatých jícny v dálku pouště zely, a vodopády zvuků z nich se chvěly; pak vynořily velbloudů se hlavy, a na nich jezdci, turban zelenavý všem halil skráň a na ramena splýval. Těch bylo tisíc, druhý dav ten zpíval, těch bylo deset tisíc, a dav třetí, ten modlil se; a jemu ve zápětí na bílých koních, na čabrakách v zlatě, žen devět jelo v nachu, ve brokátě, sta vějířů, by stále jely v stínu, sta černochů sklánělo v baldachýnu. Žen devět, jako devět lun když z mraků se vynoří, tak žhavých byly zraků, tak útlých těl, na hrdlech perel šňůry. Přes rubíny rtů splývaly jim sury. Za těmi sám v proroka chudém havu, v myšlenkách, k zemi nachýlenou hlavu, na bledé skráni lehký nádech bolu, na svém vždy věrném mezku, na Daidolu, jel Mohamed, jel mlčky, jako v snění. A za ním opět davy k nesečtení se mračily až po obzoru kraje. Zas tisíc na velbloudech v trouby hraje a deset tisíc modlí se a zpívá. 19 Pouť nádherná! Sta per a šátků kývá, sta šijí osmáhlých, sta rukou vzpjatých, sta očí ohněm svaté vášně vzňatých, dept velbloudů, frkání plachých mezků, psů vytí, koní řeht zní v zbraně třesku, a pochod ten jde a se nezastaví, poušť chvěje se, když vidí tyto davy. Zapadlo slunce, žhavá koule, rázem a hvězdy bleskly, tma se snesla na zem a davy, u cisterny právě byly, jak na povel se mžikem zastavily a stichly trouby a dozněly zpěvy. Jen z dálky zněly žíznivých lvů řevy, jenž od pramene byli vyplašeni. A prorok náhle přerušil své snění, vztáh’ ruce své a začal mluvit k davu: – Bůh jediný jest, oděn v světů slávu. Jest všady, ve všem, všeho žití tůně, v něm víry moře i květiny vůně, on hloubka oblohy i spousty vodní, on plamen jest, já jiskra na pochodni, on pouze svatý! Věčná buď mu chvála! Jste blíže jemu, když řeknete: Allah! a u něho jste, pakli vaše ruka ku dobru spěchá, v něm jste, jestli muka 20 pro něho trpíte. Já vyšel jak děcko, kam kázal on. Ó slyšte, v žití všecko jest láska, ta však síly potřebuje, jen silou orel nebem valným pluje, jen silou lev je lvem, a člověk duchem. Bůh mluví sám a já jsem pouze uchem, jež chytá hlas, já kmen, vy listí v lese, koberce na zem! Noc jest! Modlete se! A v ticho, v něž ni velbloud nezahýkal, klek’ na zem každý a svou suru říkal, jsa obrácen, kde Mekka, ku východu. A prorok v duchu žehnal svému rodu, pak vztýčil se a dále pokračoval: – Bůh dlouho v ňadrech celý vesmír choval, ten bolel jej tam, nemoh’ odolati, i kázal jemu duchem tvorčím vzpláti, ze sebe vyšel, řek’ si: budu bohem! Měj růže, trnu děl, jsi proto hlohem, měj lásku, člověku děl, jestli smělá tvá duše chce se vznésti na anděla. Však hloh si trny, člověk zlo si nechal. Já vyznávám, že často krok můj spěchal ku krveprolití, ku vřavě boje, já nezapřel trn v sobě, nepokoje a pochyby však byly žeň mých nocí. 21 Kdo silný jsi, hleď boha v sobě zmoci a nelákej svět ven, jenž v tobě dřímá. Já světy tuším, jež on obejímá, kam on jde, já jdu, kam já, tam vy jdete – koberce na zem! Noc jest! BratřiBratři, spěte! – A z koberců si muži lože stlali a hvězdy plály, z daleka lvi řvali. Noc velkolepá! Hvězdné všecky báje se rozlétly nad pouště žluté kraje, a každá hvězda jako slunce plála. Velbloudů stáda u cisterny stála, a zástupy sušené datle jedly a ženy v tlupu za velbloudy sedly a dětem dávaly prs plný, hnědý. Trub hlahol pouští letěl naposledy, vše usnulo. Jen v prorokově hlavě vše zmítalo se divů ve záplavě, měl vidění, pil z božství plna zřídla, tmou letla nad ním cherubínů křídla. A bledly hvězdy. Jitro. Vstaňte! vzhůru! jak bůh se vzneslo slunce do azuru, a kraje pouště růžným nachem zlatí, pryč spánek, vzhůruvzhůru, poutníci a svatí! Napojte velbloudy a pouští dále! 22 Tak šlo to po dni den, tak šlo to stále, dny míjely a Mekka, hle, juž blízká, a s nadšením druh druhu ruku stiská a ženy pláčí. – Náhle před prorokem stál žebrák otrhaný, s tmavým okem, v němž divný žár plál; zjevil se tu náhlenáhle, jak z písku vstal by, v jeho tváři spráhlé,spráhlé cos míhalo se, jak sen jiných světů, chyt’ uzdu mu a to mu znělo z retů: – StůjStůj, proroku! skloň hlavu! tichoticho, davy! Jak malý jsi ve záři svojí slávy, jak bídný, hříšný, plný zla a zloby! Jak žernov zrní pán tvou duši drobí v své pěsti, před ním cílem svým se mineš, a letos, v Hedžry devátý rok, zhyneš! Kol úžas, proroka skráň bledost halí. A skočil Abubekr, skočil Ali a meče tasili hned na žebráka. Leč Mahomed, jak nebe když se smráká, děl chmurný: – Stůjte! pravdu mluvil ryzí, rok Hedžry devátý ten nevymizí 23 a zemru. Dobře. Slyš to nebe, země! Má duše, bratří, vystoupila ze mne, tak bídná, ubohá a otrhaná, jak bude státi kdys před soudem Pána, by připomněla mi, že červ jsem pouze, že bojem život náš a mořem nouze. Tož byste věřili a víře čisté se zachovali, nuže, bratří, vizte! A Mohamed se k žebrákovi sklonil, svou řízou jeho nahé údy clonil, a líbal jeho čelo plné špíny. A všickni viděli, jak zvolna v stíny tál žebrák, s proroka jak splýval tělem, až zcela zmizel... S povznešeným čelem se k lidu prorok obrátil: – Nuž zněte dáldál, trouby! davydavy, k pochodu se hněte, ať, nežli jitro nad pouští se vznítí, nám naposledy Mekka v zraky svítí! 24
Andělé a holubi.
Když Kalif Omar dobyl Damašku, jel do města ne v slávě vítězevítěze, leč na mezku jen, jeho trofejí to bylo stádo bílých holubů, jenž vždycky jako prapor proroka na pochodech mu táhli u hlavy. Před hlavním chrámem Jana Křtitele slez’ ihned s mezka a pak bosonoh se blížil k velebnému portálu, jej otevřel a hlasem velkým vzkřik’: „Jak otvírám zde tyto veřeje, tak víře prorokově celý svět buď otevřen!“ pak vešel do chrámu a holubů dav hned se umístil na zvonicích a v chladné předsíni [25] a svatí, kteří portál střežili, za hnízda půjčili jim rukávy říz kamenných a tmavé výklenky, v nichž stáli žehnajíce Damašku. Když od modlitby kalif pozvedl tvář bledou, na níž ležel skroušeně, stál před ním římské církve patriarcha ve skvostném havu zlatem protkaném; vous bílý splýval jemu na prsa a ve štoly se ztrácel safirech a zlatá berla plála topasy. A světa dobývatel bosonoh se díval na kněze pln podivu. – Vždy s tebou mír buď, sluho proroka! děl patriarcha. – Sluho Isy též, buď s tebou mír! děl Omar poklidně. – Tys víře svojí chrám náš otevřel, děl patriarcha, uznat musíš přec, že v Damašku jest více křesťanů než moslemůmoslemů, a považ tedy sám, kde máme konat bohoslužbu svou!? 26 – Rád uznávám to, pravil kalif hned, a rád tvé požadavky vyplním! A berlu biskupovi z ruky vzal a rozdělil chrám na dvě půlky ní řka klidně: Levou čásť si necháme a vy podržte pravou; libo-li, vy pravou volte, druhou vezmu já. – To nemožno, děl mračný patriarcha, ty nedáš naší znectít modlitbou a obřady svou víru, nemůžeš chtít rovněž, aby muezinů zpěv zněl v žalmů bohozvěstné hlaholy! – Jak zneuctívat? dobře nechápu, kdo boha ctí, ať jakkoliv jej ctí, urážet nemůž nikdy druhého. – A kdyby, patriarcha namítal, dle tebe tvoji též se řídili, jest neslušno, holubů vrkání, šum křídel jich a ruch a stálý shon by svaté ticho našich tajemství zde rušily. – Věř, větší daleko před tváří lidí spřádá tajemství 27 bůh zástupu, děl kalif poklidně, a nejen tvorů jeho, horší věc: hlas lidský, zbraní třesk a hněvný svár a záští jeho dílo provází a bůh jest spokojen. Tak zůstane, jak řekl jsem, půl chrámu naše jest a vaše půl, vol rychle, kterou chceš pro lidi svoje! Vstal a odešel. Noc přišla; patriarcha v dumách bděl, bděl rovněž Omar, oba náhodou cit stejný jal a každý nevěda o druhém k chrámu cestou zaměřil. Byl osvětlen – to divné bylo jim, a zpěv zněl tam tak sladce líbezný, a vodomety snivě šuměly, a holubů v to znělo vrkání, a luny bledé bílé paprsky se v oknech v barvách duhy lámaly. A patriarcha vešel do chrámu a Omar též a oba užasli, neb každý viděl davy andělů, jak v chrámu obou částech společně na božích službách v míru trvají. A patriarcha viděl anděly dle bible v chrámu části moslemské, 28 jak na kolenou boha velebí; a kalif viděl v části křesťanské zas anděly dle zvěstí koranu se modlit svorně k boha oslavě. A v chrámu prostředku se potkali a slzíce si stiskli pravice a pochopili svoje zjevení. Od chvíle té po sedmdesát let v Damašku v chrámu Jana Křtitele bůh jeden ctěn byl dvojím vyznáním a svornou myslí k spáse věřících. 29
Hlas boha.
Před stanem stich’ bubnů ryk a jásot píšťalpíšťal. Belal, o němž prorok děl, že jako křišťál hlas mu zní, když „Allah“ volá s minaretu, z koranu čet’ Omarovi. V jiných světů říši kalif těkal, jako perly s šňůry s Belala rtů nechal padat svaté sury. Náhle však se vzchopil. „Nechť dělá co může, vždy modlitba naše otrhaná růže před Allaha trůnem; nechť jsi ze sur uvil nejkrásnější věnec, vhod jsi nepromluvil, dokud Allah v odvet neozve se tobě; líp je spáti, než se modlit v noční době.“ „Allah mluví v hromu, vánku, klasech, řeceřece,“ skromně podotk’ Belal. [30] „Neuvěřím přece,“ pravil velký kalif, v plášť zahalil hlavu a leh’ ke zdi stanu, aby zdřím’; leč vřavu myšlenek a pochyb nemoh’ ukojiti. Jak lapené ptáče, jako vlna v sítí lkálo mu to v duši, úpělo a vřelo. Za chvíli vstal opět, utřel vlhké čelo, kopí strh’ a štítem ozbrojil své páže a šel, jak měl v zvyku, pozorovat stráže, zda-li zvučí hradby táhlým jejich krokem. Mžikem prohlíd’ tábor sokolím svým okem; všady sen a ticho roztáhly svá křídla. S hvězd kalifu v duši ronila se zřídla útěchy a míru, přešel stráž, stál v poli. Rozhlédl se prázdnem, ticho ve vůkolí. V tichu tom své jmeno kalif volat slyšel. Naslouchal – a zase – kráčel dál a přišel k malé zřícenině, odtamtud hlas znova opakoval „Omar“, další jeho slova zdusil pláč, a „Omar“ zalkalo to zase, kletba, ston a nářek zvučely v tom hlase: – Matko, já mám hlad a země příliš studí. – Za to může Omar, dítě, že jsme chudí. – Matko, kde jest otec, mně se po něm stýská. 31 – Omara se zeptej, on, jenž mečem blýská k čtyrem úhlům světa, snad ti poví, dítě. – Dešť mé šaty pronik’ do poslední nítě. – Omar, dcero, chodí v šarlatu a zlatě. – Pil bych. – Malá louže zbyla ještě v blátě. A zas ticho bylo, přervané jen lkánímlkáním. Omar neposlouchal, v závod s větru váním běžel v tábor nazpět, víno vzal a jídlo a jak sup, když kořisť jeho oko zhlídlo, navrátil se bleskem v zříceninu zpátky, složil tam své břímě, plášť svůj z drahé látky strhl s beder, strhl také turban s hlavy. Chudým rozdal všecko proroka syn pravý. Ráno opět Belal skřížil svoje nohy na koberci pestrém a svatý verš mnohý s retů jemu splýval jako perly s šňůry. Omar bystrým uchem lovil svaté sury. Zda bůh k lidem mluví, Belala se neptal, v bázni skláněl hlavu a jen Allah šeptal. 32
Smích.
Ze staré kroniky list vytržený zní jak báj větrů, hasnouc bez ozvěny, a jestli znova sem jej přepisuji vám písmem čitelným a prostým rýmem, chci věrný tomu být, proč básník sluji. Nuž nazvete to fantasmatem, dýmem, snem mozku zpráhlého neb utopií! Já palčivou skráň v obě dlaně kryji a začínám: Kdy? a kde? ach to málo mně sejde na tom, dosti že se stalo. Hlad neslýchaný vypuk’ v zemi náhle. Kam padl zrak, tam nivy byly zpráhlé a v dál se táhly jak šat běložlutý. Vše zřídla vysušil žár slunce krutý, ba pověrčiví lidé vyprávěli, že místo vody v studnicích krev zřeli. [33] Chleb docházel, žeň nová spráhla vedrem. Strom, který druhdy v sklonu větví štědrém svůj plod nabízel, trčel k nebi holý. Klas jako třtina větrem šustil v poli, jen slunce žáhlo jako výheň palná. Kraj kolem spustnul, jenom dlouhá, dálná poušť zírala jak tygr, když se nudí. Co zlato platné? Všichni byli chudí. Král s hermelínu strhnul řetěz zlatý, kněz misku obětní i kalich svatý vrh’ do kouta a smál se v zoufalosti. Na ulicích se bělely jen kosti, a matek prsy byly troud a plamen, jak dlouhým žárem na poušti když pramen z dna cisterny se ztratí, tak zdroj žití v nich vysušen. Ten volal: „Já chci píti!“ A lízal kámen. „Hlad mám“, křičel jiný a hryzl ruce své. Jak vetché stíny se vlekli všickni města ulicemi. Kněz v brloh zalez’, řečník ten byl němý, a matku, jež pro dítě uschovala chleb okoralý, luza rozsápala, než mohla spráhlým zvlhčiti jej retem. „Teď účtuje Bůh se zločinným světem,“ tak řekli jedni a se v ňadra bili. „Jen trpme! to je zkouška, trvá chvíli, luh zelení, a pole zlatým klasem 34 se zasměje, zas květ propletem vlasem, jen týden ještě trpme!“ řekli druzí. A denně v chrám svou nastoupili chůzi a svíjeli se, bili o zem čely. V tom povstal jeden, byl jak prorok smělý, šel na náměstí a hovořil k lidu: „Bůh nechce vidět velkou vaši bídu, to tím, že není. Pouze Satan vládne. Bůh váš je samý vzdech a pláč, však žádné v něm smilování. Za mnou pojďte v spěchu, a uvidíte, konec vašich vzdechů dřív nadejde, než slunce v půl své dráhy. Jen za mnou. Vládne Satan a já záhy vám ukáži, jak vyslyší mé prosby!“ „Nezkoušej Pána!“ zvolal hlasem hrozby kmet velebný, jenž biskupem byl v městě. Však darmo volal. Po vypráhlé cestě hle, jaké spějí ven za bránu davy jak temné mračno, hlava vedle hlavy, v jich středu prorok s pozdviženou skrání. Jdou pomalu, neb mnohým mdloba brání. Jdou za město do zpráhlých sluncem luhů. 35 Zde rozmetáno bylo v polokruhu od nepaměti kamení bez ladu, zde balvany se nakupily v řadu, mech nažloutlý jich lysou skráň pokrýval, na které časem havran odpočíval; ty zvětraly, zas čistě bílé jiné zde trčely kol v poušti bezestinné. Jak přišly sem? Kdo věděl? Tuším žádný. Sem prorok přišel s davem. Těžkopádný krok zastavil, dav rozstoupil se v kruhu. Smrt na jazyku skláněl se druh k druhu mdlý jako rákos, který s větry v boji od rána k noci ví, že neobstojí. Ti padli na zem, ti jim k nohoum klesli a všichni zraky roztoužené nesli ku proroku, jenž v středu jich stál němý. Teď pohnul se, tři kruhy táhnul v zemi, v ně vstoupil a pak slavným začal hlasem: „Ty, jejž jmenují Satanem a Ďasem, jenž sluješ Anubis, kde Nil se proudí, těm Saradan, kdo po pokladech bloudí, když chráníš skopce Astarin, když oře, se zoveš Rou, ty, jenž jsi lidstva hořehoře, zván Gogem v bibli, Asmodejem v báji, 36 Pallantrou v zjeveních a hadem v ráji, jenž sluješ zlým, ač všichni křivdí tobě: Teď zázrakem se ozvi v této době, ať věří svět, že ty jsi jeho pánem, že vládneš jím, jak zde tím pustým lánem, kde kamení jen, kam zrak můj se pouští. Ty’s pokoušel kdys Spasitele v poušti, by na chleb změnil kámen. Směj se nebi, a sám teď proměň kamení to v chleby, a klesnem všichni na kolena rázem, a svíjeti se budem zeměplazem. Tví budem všichni i za věčný plamen. Jen chleba dej nám! Mlčíš? kyň a kámen hned promění se! Rychle! Klekni, dave!“ A kleknul zástup. Ticho. Nedočkavé se vypínaly hlavy v před. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Touž chvílí smích ostrý zazněl, jak by ze vší síly a z plna hrdla chechtal se kdos v skrytu. Smích příšerný zněl ostře, bez soucitu, zněl z kamení, zněl bez ohlasu, suše, jak chtěl by říci: Co mi vaše duše! jen hezky mřete, přepychem neb hlady, jste přece mými všichni dohromady. 37 A v kamení zněl stále smích ten dutý, leč každý kámen zůstal nepohnutý. A smích ten zněl tak hluboký a ostrý, jak chtěl by říci: Vidím vaše kostry zde v kamení, jež měl jsem změnit v chleby; vlk trhá vás, sup z vaší pije lebi a rvou se o vás šakal, tigr, lvice. A hrozný smích ten zazněl do třetice... Lid k sobě tisk’ se na kolenou strachem. Tu z davu povstal biskup, ruky vzmachem dav rozdělil a vkročil před proroka, hněv bleskem jemu vyšleh’ z oka, i žehnal křížem kamení. Klek’ na zem a dlouho modlil se. Smích stichnul rázem. Tu biskup vstal, hrom duněl v jeho hlasu: „Nač prchat chcete němém ve úžasu? Zda víte, nač to kamení zde? Stůjte a Satanova věštce kamenujte!kamenujte!“ 38
Arnold de Citaux.
Bez hnutí brvy doved’ patřit v plamen, když kat švih’ mečem, klidně řek’ své Amen! jed’ kořínky a z potoku pil dlaní, své hóry odříkal vždy do svítání. Žil na koni; jen spal na tvrdé zemi a celý den byl jeho jazyk němý; jen někdy zkřivil rety nad obětí, když Albigenským syčel v sluch: Jste kletí! V Šimona z Montfortu byl ve družině, a žoldák, který při kostkách a víně všem platil posměchem a surovostí, se před tím knězem bázní třás’ a zlostí, neb všecko prohléd’, při všem k radě stával, na místo pána časem rozkaz dával, kam hnouti má se vojsko na kacíře. [39] Znal dobře lesy, věděl, v které díře se ukrývají ti, po nichž tak slídil. Když voják loupil, on výpravu řídil, když pálil, on nes’ smolné věnce k tomu. Co chce, co dělá, neřek’ pranikomu, jen časem nahlíd’ v bulu papežovu a na pochod se s tlupou pohnul znovu. Den míjel za dnem; kacířů již málo se do lesů a do hor v útěk dalo, vsi prázdné vítaly je na pochodu, poušť zívala, kde v bujném chorovodu dřív jaro s žní si podávaly ruce. Byl večer. Uzdou oře trhl prudce a zastavil se, vojsko stálo taky, zřel větvemi do dálky, pode mraky tam hrálo světlo. Ves tam byla blízko, v stín dubů tulila se, ve křovisko jak hnízdo ptačí stuleno se skrývá. Hle, s nízkých střech jak modravý kouř splývá! Toť chvíle odpočinku, svatvečera! Co’s dojemného mluví z toho šera, jak o mladosti sen – leč s tuhou tváří zřel chmurný kněz na krbu rudou záři, jež planouc stromy byla vsi té zrádce. „Zde konečně nám přece kyne práce, to hnízdo znám, hned zapalte je mžikem!“ 40 Pár smolných věnců zapálili, s křikem se vrhli do vsi rázem, která vzplála a jak stoh slámy v jednom ohni stála. Kněz lhostejně se díval do plamenů. Přes jeho ztuhlou tváři z pergamenu hra stínů táhla. V spěchu na svém oři přicválal Šimon, viděl, ves jak hoří, a s výtkou pravil knězi sklopiv zraky: „Zde nejsou všickni kacíři, znám taky tu vesnici! Co nevinných zde spolu jest odsouzeno pekla do plápolu!“ Kněz odvětil, škleb v tváři pohrdavé: „Co po tom nám? Bůh najde juž ty pravé!“ 41
Giudicce della Rocca.
Děl Sinucello, zván Giudicce lidem: – Teď padl Janov, my chcem žíti s klidem, jsme vítězi, však radosti ať duha jest úplná! Ať vidí sok, že tuhá jest mysl naše v boji, v míru měkká. Sem zajatců dav, který venku čeká, ať oznámím jim, co mně v mysli bují. Chřest okovů. Zajatci předstupují. – Jste poraženi, propadli jste smrti. Však pravá válka jednou rukou drtí a druhou zvedá, já jsem spravedlivý. Vy konali jste udatnosti divy a máte doma ženy, máte děti, [42] váš duch je s nimi, jejich duch k vám letí, to dobře jest, přírody řád je svatý a není dáno vítězům být katy. Nuž tedy slyšte, takto soudím: Mládí to nerozvážně v bitev oheň pádí, neb netratí v té hře tak příliš, sláva mu dostatečnou za vše odvet dává, ať mládí tedy za ostatní pyká. Kdo ženu má a komu dítě říká rtem něžným „otče“, ten má život míti. Však musí žena sama muže vzíti zde z rukou mých! Ať přijdou tedy ženy! Leč snadno bych moh’ býti podvedený v své dobrotě, tož slyšte, ve svém stanu ať každý muž spí s ženou svou až k ránu, já půjdu pak; kdo sám ve stanu bude, ten uslyší, jak na pochod smrt hude. To vůle má, tak staň se, jmenem Boha! Tak domluvil a věru duše mnohá se zachvěla ve hloubi při té zvěsti, jež nesla jedněm trud a druhým štěstí. Čas prošel, ženy přišly. Pláč a lkání. Noc byla smutna. Časně za svítání ryk trouby zněl, Giudicce v stany vcházel; kde ženu s mužem našel, doprovázel 43 svou cestu úsměvem a hlavy kynem. Tu v jednom stanu kryt opony stínem sám seděl muž. – Což nemáš ženy, brachu? – Až do rána jsem očekával v strachu, že přijde přec, snad mrtva jest, o pane! – Pojď, Giudicce děl, kdož ví, co se stane, než projdem stany. – Muž krok za ním šine. Juž poslední stan v táboře jim kyne. I vešel Giudicce, muž byl tam s ženou. – To ona, pane! S myslí nezkalenou a pevný jako skála, v niž hrom tluče a ona nehne se, děl vůdce ruče: – Muž jest můj synovec, zde soud je krátký: ty nešťastný suď sám, vem ženu zpátky, já nevím, manželství jak u vás svaté. Pak stráži kynul: – S tímto k špalku, kate! 44
Cesta do pekla.
Boleslav, vévoda Opavský, juž cítil v hrudi šíp smrti, juž veselý hon jej netěší, ni sokoli, ni chrti. A rázem skočí s postele a dvéře ukáže knězi: „Mám dost juž toho modlení, smrt juž mi v ňadrech vězí! Sem vína číš, to nejstarší, jež tři sta let spí v mém sklepě, jak žil jsem, umřít chci nádherně, vesele, velkolepě! Ne jako křesťan zpozdilý, jenž růženec brebencuje a myslí, že rakev člunem jest, po kterém do nebe pluje. [45] Sem k loži mému přiveďte mi nejlepšího oře, naň skvostnou hoďte čabraku, sedlo buď rubínů moře! A uzda zlatá smaragdy ať bohatě se blýští, já sednu naň a pojedu jak bohatýr v život příští! Ne na kolenou bázlivě, ve dlani voskovici, na hlavě popel, na rtu vzdech, a před smrtí děs v líci!“ – „Máš pravdu“ – vážně kdosi děl, toť kněžna Jadviga bledá, jak duch se z okna výklenku v šedivých vlasech svých zvedá. „Máš pravdu! – koně dej připravit, tvé srdce pravdu ti řeklo, kdos chce jít s tebou, kníže můj, sám nepojedeš v peklo! Na oře tvého vyhoupne se kdosi k tvému boku, a hon to bude divoký ve trysku, cvalu a skoku! 46 Na pravou stranu usedne duch první milenky tvojí, již zazdít dal jsi v klášteře a to – v den svatby svojí! Na levou stranu sedne duch – duch mého děcka, vrahu, má kletba poletí za vámi až k pekelnému prahu. A duchů sbor – tvých obětí tě bude nocí hnáti... Ó bude to cesta veselá a peklo bude se smáti!“ 47
Krvavý Egil.
„Ve slávě může syn tvůj žít, jen ať se chrání lidskou krev pít!“ Tím čarodějky chvěl se ret, když spatřil Egil boží svět. Když otec jeho slyšel tu zvěst, tlouk’ na stůl, až si rozbil pěst. Pil, smál se v dobrém rozmaru: „Žij mi, ty dítě Ragnarů! Teď mohu klidně zavřít zrak a klidně sejít v podsvětí mrak. [48] Dost ječmene mám i dost rév, nač by můj syn pil lidskou krev.“ A mladý Egil rost’ a rost’, byl otce pýcha, matky skvost. Ba oblíbil jej sobě král, že dvorů devět jemu dal, co vasal by mu v službě stál. A statný Egil statky vlád’, žil vesele, byl zdráv a mlád. A vojskem se v čas otočil, loď mnohou chytře zaskočil. A čeho v letě tak nabyli, peněz a vína i obilí, to v zimě projedli, propili. A lodí osmnáct juž měl, s kterými v šíré moře jel. V to šíré moře bez hrází, kam padá měsíc, zkad vychází. 49 V to veliké hvězd zrcadlo, kam slunce spát jde, by omladlo. A veselí si vyjeli a věru bázně neměli. Dí Egil: „Stožár zřím jak věž, v před, hoši, Vendická to spřež, to bude hon, to bude řež!“ A než to dořek’, lodí tlum vzpjal nad obzor se k nebesům. Jak obraz roztáh’ se a kles’ a letem šípu blíž se nes’. Zřel Egil jejich vlajky vlát a spočítal jich padesát. A nežli všecky dopočet’, juž Vendské lodě hřměly v před a Egil v let a s nimi v střet. A železem byli kaleni ti mořští z Jomu tuleni. 50 Jak hromy zněly sekery, železné háky a hevery. A jako kroupy a vichřice zvonily meče a přilbice, však Egilovy nejvíce. Loď každá jako divý pták, když chytne kořisť ve zobák, až pěna stříkala do oblak. A divý náraz útoku, až moře lkalo v hluboku. A mužů křik, řev raněných, a seker švih jak divý smích, když koráb – tuleň bodnut v břich. A jiný ptáku podoben, když proklán šípem; zkrvaven táh’ rudé pruhy v stříbro pěn. A plachty – křídla svěsil již a vodu pil a její tíž ho táhla k zhoubě níž a níž. 51 A krev, kam oko pohledne a bylo brzy poledne. A ještě Egil v boji stál, jak slunce nebem, on zde král. Své Egil strhl brnění, v němž stál tu jako v plameni. I přílbu shodil, potu znoj by volně tek’, a dál spěl v boj. A neustál, až v poledni loď pohroužena poslední. A z jeho mužů pěti set jich zbylo poraněných pět. Děl Egil k svému panoši: „Boj takový je rozkoší. Jak obrů plémě jest můj lid, však žízeň mám, jdi, dej mi pít.“ Šel panoš, brzy přišel zas a úzkostí se chvěl mu hlas. 52 „Zle, pane, velký stih’ nás trud, je rozbit každý s vínem sud. A na palubě děsný zjev, tam teče krev jen, krev a krev!“ – „Nuž tedy krve dej mi pít, či vítěz mám tu žízní mřít?“ A přílbu svou se země zved’, hoch odešel a přišel hned. A v přílbě víno s krví nes’, a mrtev k jeho nohoum kles’. A Egil přílbu k ústům vzpjal a vypil douškem temný kal a v boj se pustil znova dál. A neustál, až vítěz byl, vzal kořist velkou za podíl. Leč král se všecko dozvěděl, ku Egilu na Bornholm jel. „Je pravda, to mi jenom zjev,“ se ptal ho, „lidskou že’s pil krev?“ – 53 „To pravda, králi, na mou čest, já pil jsem krev, jak praví zvěst, však z nouze jen, to pravda jest.“ – „Nuž zpovědníka zavolej, a odpuštění boží měj!“ – „ChciChci, králikráli, udělati tak, bůh svědek můj!“ a sklopil zrak. Leč sotva dále odjel Knut, děl Egil v duši nepohnut: „Co bůh mi a co krále hněv, mne divně pálí ona krev. Chce novou zas, já žízeň mám, v boj, druzi, chci být vůdcem vám!“ A celé leto na moři Egila loďstvo táboří. A loupí, co mu přijde vstříc, leč Egil žízní víc a víc. Když skončen boj, vzplá jeho hněv a Egil pije lidskou krev. 54 Ne z přílby, ale z poháru krev pije tak syn Ragnarů. A v zimě s druhy v dvorci svém jen krev zas hltá lačným rtem. Král slyší to, k Bornholmu hned se obrátí jak ptáka let. A byly zrovna vánoce a padlo sněhu hluboce. A nebe bylo plné chmur, když král vjel s davem v Egila dvůr. „Ty nevíš, jak mi nemilé, žes lidskou krev pil, Egile. Teď ku pokání ještě čas, nuž měj se k dílu, duši spas a milostiv ti budu zas.“ Jak dříve Egil přislíbil a opět v slovu pochybil. A celé leto na moři zas jeho loďstvo táboří. 55 A vánoční zas přišel čas, když král se vrátil v Bornholm zas. „Ty nevíš, jak mi nemilé, však viset musíš, Egile, za skutky svoje zlotřilé!“ A Egil na to: „Co tvůj hněv – mne pálí příliš ona krev! A oběs mne, já nechci žít, když lidskou krev dál nesmím pít.“ Tak Egil děl a zasmušen zved’ číši k rtům a v ní krev jen. Král na to: „Vypravil jsem loď, ta mořem vezla moji choť. Nach plachty, lana hedvábí – kde loď, Egile krvavý?“ – „Kdes mořská schvátila ji hluš – já chtěl jen krev – víc nevím juž.“ Král na to: „Vystrojil jsem člun, zněl z přídy jeho hlahol strun. 56 Květ na palubě, stožáru, a víno v mužstva poháru. A samé zlato, samý lesk – rci, schvátil snad jej boží blesk? Pro syna mého nevěstu jel – kdo mu svítil na cestu?“ Skráň Egil sklonil, chvíli ztich’ a pravil: „Smolný můj to vích! Kles’ v moře koráb, pán i muž – já chtěl jen krev, víc nevím juž.“ A král: „Mně je to nemilé, však viset musíš, Egile. Juž stojí čekan na dvoředvoře, jak žil jsi, umři bez hoře!“ A pravil Egil: „Pravdu máš, tím žízeň mou jen udoláš; pojď, netřeba nám k tomu stráž!“ A vyšli. Kdos tu na prahu jít králi vstříc měl odvahu. 57 To byla dceruška Egila, Elina milá a spanilá. Jí teprv bylo sedm let, tvář její jabloňový květ. A vlásky hrály do zlata, že duše byla dojata. Ta vzala krále za ruku a děla jak v harf souzvuku: „Teď, králi, budou vánoce, chceš: mám tu zůstat bez otce?“ A její hlas tak měkce zněl, že úžasem král oněměl. A pravil: „Trhám starý dluh, měj milost, jak má s námi bůh!“ To nahlas, avšak do ucha děl Egilu, jenž bezducha: „To jenom k vůli dítěti, po svátcích musíš viseti!“ 58 A Egil: „Díky, králi, vám, po svátcích budu viset, sám to provedu, to přísahám.“ V Bornholmu byly vánoce, sníh bílý napad’ hluboce. Kam pohled’ zrak, tam závěje jak lilií když rozseje. A hustou clonou zimních chmur vzplál vánočními světly dvůr. Strom Egil strojil, šťastný byl, ze smíchu děcka štěstí pil. A týden prchnul jako skok a za dveřmi tu nový rok. „Ten patří ještě k vánocům,“ děl Egil v moři mračných dum. A přešel týden jako sen, Tří králů nastal slavný den. A pravil Egil k poledni: „To lhůta moje poslední – do zítřka, než se rozední!“ 59 Vstal, spící děcko políbil a vykonal, co přislíbil. A s vlasem jeho vítr hrál a východ slunce nachem vzplál – v dvůr právě vjížděl Kanut král. 60
Západ.
Iarl Ivo nechtěl platiti daň z moře, ba co jest horší, na královském dvoře se neukázal, ač rok minul pátý, co Kanuta juž zdobil vínek zlatý. Král poslal k němu posly; on je vítal, jim k poctě kance z obory své schytal, dal plnit džbány ve kamenném sále, je poslal zpět, však platit nechtěl stále, a v listu Kanutovi toto vzkázal: „Bůh, který mořem světů lemy svázal, dal člověku zem ku vládě a lupu, jak medvědu led, jako ether supu; vše patří tobě, kam hne se tvá noha, jen moře ne, jest moře živel Boha [61] a stejně patří žebráku i králi: těm, jenž se po něm v smělou plavbu dali, těm, v jehož vlny kteří sítě hrouží, těm, kteří nad ním sní a myslí, touží. Chtěj z lesů daň a máš ji, králi, míti, z toho, co jím, z toho, co musím píti; však z moře nikdy! Uhoď v křemen, králi, ty nezdrtíš jej, z něho jiskry vzplály, a z tvojí pěsti krev se prýští tryskem. Tak tomu děje se, kdo pouhým ziskem si věnčí čelo místo diademu. To pamatuj, jsem věrný slovu svému.“ Jak psal, tak jednal. Neplatil daň z moře a brzy štíty duněly mu v dvoře, roh volal k boji všecky jeho many, korouhve vály z každé hradu strany, a oři valem letli v seč, až prachem se tmělo nebe, které právě nachem se zalilo jak oko lidské krví. Boj zuřivý a než den skončen prvý, byl Ivo zajat, příliš do popředí se odvážil a šedý vous, zpod hledí,hledí jenž jako bílý vodopád mu splýval, jej prozradil. Byl spoután. S hrůzou díval se každý dvořan na giganta lesů. Stál klidný v sršánů těch ryčném plesu 62 a klidně dal se vésti ve stan Knuta. Tvář jeho přísná byla nepohnuta a stejně opakoval slova svoje: „Ty, králi, lodě máš a velké voje, vše patří ti, kam hne se tvoje noha, jen moře ne – neb to je živel Boha!“ Tu král se smál a dvořané se smáli a kteří trochu blíže Knuta stáli, ti říkali, že plamen z jeho očí jak výheň sálal, z jeho podobočí to sršelo jak jisker žhavé deště. Soud vynešen byl této noci ještě: „Iarl Ivo obžalován z velezrady v smrt propadl a všecky jeho hrady jsou jměním koruny, však jeho žití král dobrotivý rád chce ušetřiti, dá pouze oči vypáliti jemu před všemi many na pobřeží lemu pod jeho hradem, nad mořem jenž vládne. Pak uvězněn ve věži bude chladné až do své smrti. A to velké moře, jež hájil tak, ať v jeho hřímá hoře a vysmívá se jeho bídě děsné. Čas popravy: než slunce v moře klesne, by oslněný krásu všeho zíral a touhou po ní ve tmách stokrát zmíral.“ 63 A vykonáno dle rozkazu krále. Za hradem nad mořem na strmé skále, pod kterou vlny řvou jak lačné lvice, byl kámen vztýčen jako obětnice, tam trojnož s žhavým uhlím postavena před slunce západem, než v moři pěna se stala rýhami, jež nachem tkány. Roh táhlým zvukem svolával vše many. Král dostavil se v trub a bubnů víru, kol něho širý zástup bohatýrů, vlas hocha plavý i vlas kmeta šedý. Pak přiveden byl Ivo, naposledy by spil se nebes nesměrností šírou, by rozloučil se s mořem, věčnou lýrou, před věčnou tmou by dostal pozdrav světla. Stál tiše, prázdnem jeho duše letla, zřel zem i moře. Pohled velkolepý! Proud světla plný jak se vzadu třepí a dvojím tónem barví skalní tesy, a dvojí zlato hází v chmurné lesy, jichž vrcholy se na obzoru mračí, a před ním, kam zrak okouzlený stačí, až k obloze po jedné po prostoře jak děsná báj jen moře, moře, moře. Tůň stříbra blesky diamantů tkaná, tma půlnoci opály rýhovaná, 64 niv zeleň smavá s černou barvou žluče, klín hvězd, jež letí sobě do náruče, šer, z něhož náhle přívalem se blýská, až chochol bílé pěny v bouři tryská, sto vodopádů, jež se potírají, vír duh, jež v skvělých diademech hrají, chrp stohy s rudou třísní vlčích máků, až dechu k tísni, k slzám až je zraku, a vzadu jako labuť osiřelá se bílá plachta na obzoru bělá, dál pluje v svět, na jiné, lepší břehy. Iarl cítil v srdci kouzlo divé něhy a první slzu setřel s víček němý. Pak otočil se a díval se k zemi. Ó Bože, jaká velkolepá krása! Ten západ samé růže dolů střásá, co skála je, to plane amethystem, co strom, to zlatým vychloubá se listem, co sluj, to stíny modravými láká, co les, to zvučí čarozpěvem ptáka! On znal ty přísné jedle, zasmušilé, se supů hnízdy, v mládí jeho chvíle jež šuměly jak sbor pohanských kněží, dřív nevlídny, teď větve jejich svěží, a kmeny jich, to ohnivé jsou sloupy. Svit slunce na ně zlatým šípem vstoupí 65 a promění je ve prapory nachu! Vše v paprscích a v cestách kotouč prachu jest blýskavicí, která hraje zlatem. I obrátil se Ivo divým chvatem a setřel druhou slzu z podobočí. Ku blankytu pak obrátil své oči: Ó zjevení, ó fantastická směsi! Mrak černý visel nad mořem i lesy, jak plachta gigantické lodě duchů, vše bylo zář, co letlo v náruč vzduchu. Půl slunce v mraku a ten hořel vznícen, jak vulkán bezdný otvíral svůj jícen a z něho valilo se v čarolesku nad mořem vln zas nové moře blesků. Ten obraz mizí a sto jiných vzniká, teď v mraku zříš cos jak štít bojovníka, jenž blýská se mu v chůzi na ramenu, teď stožár lodě, která ve plamenu, teď sesuté zdi stroskotaných tvrzí, teď důlky oční plny žhavých slzí, teď chochol černý obra nad přilbicí, teď starých bohů zástup vítězící: Thor s kladivem a Odin s těžkým mlatem. A vše to plane purpurem a zlatem; však slunce zatím pomalu se spouští, plá jako oheň pastýře, jenž v houští 66 juž zhasíná – a Iarl své oči stiská, tam třetí žhavá slza se mu blýská. I obrátil se – kolem vše juž tmavé, jen od skály cos jako dva body žhavé se blížilo a rostlo... v tichém kroku dva muži šli a každý k jeho boku se postavil, tak jak by had se plazil, ráz – a každý hrot mu v jedno oko vrazil, on zaúpěl jak tur – noc byla čirá. „Ó králi,“ zvolal, „klame tě tvá víra, když myslíš, tma že hroznější mi bude, že víc utrpím v samotě své chudé, že tížej ponesu to, že jsem slepý, když ukázals’ mi západ velkolepý a země, oblohy a moře divy. Ó klameš se! Ne oko, duch můj snivý se díval teď a pojal vše v své bezdno. Tmu na zraku, však v nitru věčné hvězdno mi bude plát a příroda v své kráse. A tento duch i smrti vysmívá se, jest jako moře, pro něhož pout není.“ A klidně dal se odvést do vězení. 67
Svatý Beda a satan.
Ctihodný Beda ve své celi nad pergamenem osamělý se krátkou chvíli zadumal, pak znova rychle psal a psal, a radost svítila mu v zraku, neb podivném psal o zázraku, jenž v Bardeney, kde Oswald král jest pochován, se druhdy stal. Kdys ďáblem posedlý tam kdosi byl vyléčen, a svatý mnich chtě naznačit, jak každý ztich’, zřel na zázrak, jak slza rosí v úžasu němém mnohou tvář, jal Virgila se citovati: Conticuere omnes intentique ora tenebant. [68] Jak dopsal boží kronikář, zřel satana před sebou státi. „Co šklebíš se?“ jal se ho ptáti. „Nu zapři, dokaž, že jsem lhář, jak musil’s tenkrát zahanben se z ubožáka sápat ven, či zapomněl’s to a máš zlost, že seznámím s tím budoucnost? Však marně, zde to stojí psáno a zůstane.“ Děl satan: „Ano. Tak bylo, já se přiznávám, jen z toho tajnou radost mám, to smích mi v srdce nahání, že k něčemu vám, křesťané, přec dobří jsou ti pohané. Tak vedle tvého zázraku bít bude lidem do zraku též navždy citát z Virgila – kde tvoje moudrost skončila, tam pohana vzal’s na pomoc! To chtěl jsem říci – dobrou noc!“ A zmizel, než se vzchopil mnich, a jizbou jen zněl ostrý smích. 69
Večeře svatého Brandana.
Svatý Brandan v touze vřelé pokřtíti chtěl celý svět, země juž mu nestačila i jel v moře mezi led. Vody kol, v nich ledné tesy, proužek země v dálce znik’, v loďce svatý, na kře ledu satan za ním, pekelník. Vody kol, v nich ledné tesy, ticho, mrazný chlad a děs; světec nadšen zpíval žalmy dívaje se do nebes: „Všady tvoje láska svítí, věčný bože zástupů, nedej, by má pevná víra padla peklu v potupu!“ [70] Vody kol, v nich ledné tesy, ticho, sníh a mrazný chlad. Satan myslí: „Však ty ztichneš, až noc přijde a s ní hlad.“ Dlouho jeli, v obzor ztmělý sotva slyšet vesla vzlyk, stále nadšen svatý zpíval, dál se šklebil pekelník. Večer tu a nad vodami jako příkrov mlhy šer, satan smál se: „Hojné kvasy, muži boží, jez a ber!“ V tom jak bleskem nad hladinu vymrskla se ryba z vln, padla přímo světci k nohoum, satan ztichl žasu pln. A nad hlavou v kalné mlze zazněl náhle divý šum, zvedli skráně, nebem táhnul bílých ptáků dlouhý tlum. Šum rost’ v křik a ryk a ševel, jako v hádku, jako v boj, k lodi světce s výše klesnul bílých ptáků celý roj. 71 „Hádají se,“ pravil svatý, „kdo z nich ukojí můj hlad, všady láska boží svítí nebem, zemí, napořád. A byť vše mne oklamalooklamalo“ – ku satanu stranou prál – „z tvého zadku, pekla spratku dost bych masa vyřezal.“ 72
Gavein.
Svatému Graalu přísahal, že v míru jako v boji vždy čistou jako lilje květ zachová duši svoji, že jemu jen sloužit, po něm jen toužit vždy bude duší svojí. Tak rytíř zbrojí, duší mnich, žil ve snách víc než v bdění a vídal bílé anděly nad sebou kroužit v snění, pln rosné vláhy plál zrak jich blahý v to jeho tiché snění. [73] A skláněli se blíž a blížblíž, jak páry z luk se nesli, vlající roucha, zlatý vlas! On cítil, často klesli, ty vlající šaty a ten vlas zlatý, až na skráň jeho klesly. A po letech kdes v životě on potkal bledé dítě, ty oči hluboko zapadlé a vlasy zlaté sítě, i myslil rázem: to zbloudil na zem z nich jeden v snů mých sítě! Na přísahu svou zapomněl a nedivil se více, že zmizely mu ze snů již andělské smavé líce, vždyť líbal v skutku ty bledé v smutkusmutku, ty drahé dívčí líce! A k oltáři ji brzy ved’. Tu sotva kněz k nim vkročí, vzhled’ ještě na svou nevěstu a viděl – zapadlé oči, dvě díry místo nich a z tváří jako sníh ty černé zely oči! 74 Byl klam to? Kněz nic neviděl a rovněž z lidí žádný, k stolu pak spolu zasedli. On nemluvný a chladný nad ní se chýlí, ale v té chvíli děs v duši pad’ mu chladný. Pod těžkým zlatým vlasem zas ta lebka svítila holá a oči hlouběj zapadlé a kol nich modrá kola, hnát, kde úst mák, a její zrak v mozek mu žhavá ryl kola. A číši práznil po číši, vždyť všichni kol se smáli, i myslil: šílím, a pil zas a hrůzou mu vlasy stály, a oči v sloup zřel, kterak hloub ty její oči vždy stály. Při trub a kotlů fanfaře ji odved’ do ložnice, před ložem tváří na zem pad’, v klín její ukryl líce; jak dítě kvílí a nemá síly k ní znova zvednout líce. 75 Tak půlnoc nad ním kráčela, tam stále ležel skleslý, a po letech zas andělé se v snění nad ním nesli, ty vlající šaty a ten vlas zlatý jak páry z luk se nesly. Svit jitra hleděl v komnatu; jak zlatém ve závoji on ležel mrtvý ve vlasech té mrtvé lásky svojí – co Graalu přísahal, přec jemu zachoval, tož čistou duši svoji. 76
Královna Ema.
Král Ethelbert ve hoři zlém ni rady, útěchy nemá, vše marné prosby s hrozbami, jak led jest královna Ema. Od něho žije dvacet mil na hradě, jenž schýlen k moři, a oba se trápí v samotě, a oba hynou v hoři. Dnes povolal král radu svou, v kamenné usedli síni: Tu otec Emy, starý Sver, jenž oči vždy rukou si stíní, tu Etfrid a tam Gutlack stál a všecky úžas jímá, když Ethelbert jim představil egatalegata papeže z Říma. [77] Pak na trůn sed’ a nemluvil a všickni stáli němi, a ze všech strach měl největší Sver starý, otec Emy. I pravil král: „Mne tresci bůh, však nevím jiné si rady, když musím žít a v ruce své mít pevně otěže vlády: Sněm poručiž, ať žena má se ke mně zpátky vrátí, neb legát římský musí hned k rozvodu souhlas mi dáti. Chci syna mít, jsem člověk též, jsem král, chci následníka –“ Kol ticho. Sveru do srdce to každé slovo jak dýka. On věděl, v hradu nad mořem proč sama královna žije, zřel legata – a viděl sněm a nezved’ nashrblé šije. On vědělvěděl, po prvním porodu že řekla – ó slova kletá! já nechci více matkou být za všecky poklady světa! 78 V tom tichu venku zazní pláč a lehké kroky jak ptačí, a dveře juž se rozletnou a královna Ema sem kráčí. Jí purpur bedra nekryje, ni vínek vlasy zlaté, je bosa, v říze žíněné, a bílé ruce má spjaté. Na bohatých jí kadeřích jak stíny popel leží a pláče, k trůnu kráčí blíž a mluví zvolna, stěží: „Já, pane, těžce hřešila, ach, odpusť vinu moji! Ne královna, jen hříšnice před tebou v pláči tu stojí. Bůh smiloval se nade mnou, anděla poslal mi v snění, a byl to hrozný, smutný sen a jaké probuzení! Já dlouhou chodbou šla, dalekou, tam vlhko, chlad a plíseň, a při tom zvučela duší mou ta od kolébky píseň. 79 Ta píseň, již jsem zpívala, když Erich, děcko sladké, usínal mými před zraky – ach štěstí naše krátké! A chodbou tou jsem bloudila, děs honil mne kol plaše, tu v koutě stálo plačící to mrtvé dítě naše! Tak bledé, smutné, zsinalé své útlé spínalo ruce a dělo: ,Nevíš, matičko, v jaké tu umírám muce! Ó, vyveď mne z té chodby ven, mne po světě se stýská, zde nemám psa, ni sokola, ni přilbu, která se blýská. Zde žiju sám, jím samotu a piju k ní své slzy, a jestli mne odsud nevezmeš, tu umru na věky, brzy.‘ Já vzbudila se, pane můj, pláč přemoh’ mne a rázem jsem vzchopila se, byla noc, a hvězdy padaly na zem. 80 A já šla pěšky dvacet mil při záře severní lesku, a modlila se, slzami jsem k tobě značila stezku. Teď stojím zde, zříš slzy mé i popel na mém vlase, ach, odpusť, miluj – ženou tvou i matkou chci být zase!“ Král skočil s trůnu, objal ji a jásot zazněl síní, svým očím starý Sver nevěří a stále rukou je stíní. Pak vykřikl: „Ó dcero má!“ a zrak mu radostí svítí, „za všecky světa poklady ty nechceš matkou býti. A pravdu díš. – Co poklady širého světa kraje, však pro dítě – jen pro dítě! neb dítě poklad je z ráje!“ 81
Bligger Bič.
I. Sen. I. Sen.
 Pět dnů pan Bligger neopustil valy a jeho lidé stáli jako skály, na kterýchž jeho hrad se k nebi zdvihal. Boj neustál; noc, ten sup černý, stíhal bílého orla, den; boj nerozhodnut. Na mostě zdvihacím sám Bligger bodnut byl dvakrát šípem, lhostejně jej chytil a z rány vytrh’; lev raněný řítil se znova v seč. Tma padla v dlouhé lesy a černý havran kroužil pod nebesy a při pochodních bojováno dále. Jak křídla narostla by každé skále, tak zář se rozlívala rudá kolem, a žhavé smoly kotle tekly dolem jak potopa; voj pod hradbami řídnul, hlas trouby padl v hluk a Bligger zhlídnul [82] v tmu spouštěje zas nové smůly řeku, že nepřítel jest dole na útěku. Však opatrný nespustil most, čekal, juž dole ticho, smůly proud jen stékal přes balvany a ohořelé trámy, jež chvíli praskaly novými plamy, zas vyšlehly a opět v šeru hasly. Na mrtvých dole krkavci se pásli, když Bligger vyšel v hrad; mdlé jeho tlupy na nádvoří se kolem ohně kupí, po valech znějí pádné kroky stráže. Meč Bligger odpíná, číš vína káže si přinésti, ji douškem v hrdlo zvrátí. „Tak couvnuli jste, černí psové klatí, o hrad můj rozbijete lebky hrdé!“ A zaklel zas, leh’ na své lože tvrdé a v okamžiku usnul. Noc šla hradem, jak příšera se vlekla, vodopádem z ní beztvárný a hrozný sen se valil, jak Bliggeru by bolehlavu nalil; on snil: Mhy závoj nejdřív stisk’ mu oči; kdos tmou jej strká, dokola jím točí, kdos po něm dlaní obrovitou sahá, tma kol, on hmatá, všady zeď jen nahá. 83 I ve snu rety zkřivil smích mu vzdorný, on poznal stěny svojí lidomorny; po stupních kráčel dolů plísní slizkých, teď ohlas kroků vlastních v chodbách blízkých jak umírá, on slyší, stále níže; a hmatá zas, ví dobře, tady mříže je v otvoře, kop’ do ní, rozlítla se, dech sklepa vlhký hraje v jeho vlase. Chce stát, leč kdosi ku předu jej táhne, teď závoj spad’ mu s očí, on se nahne a vidí, stojí zrovna nad otvorem, jenž v podzemní sluj vede; stínů sborem, jenž honily se po stěnách a zemi, zří rumpál s okovem, jímž v ten hrob němý, v ten jícen smrti, vězně spouštívali. Jak slzy kapky vlhka rozplývaly se na kamenné obrubě té studny, jen časem mříží luny paprsk bludný šleh’ v díru, která jako propast zela, jak hrdlo láhve nahoře tvar měla, jímž pouze okov prošel, polokruhem se šířila; kdo hrdlo spjaté kruhem tam spuštěn byl, víc neuviděl světla. Tu oběť, která v okovu tam slétla, tma s hrůzou chytly v náruč a ji strhly na kostí hromadu, pak chřtán jí zdrhly, by nevolala; přišel hlad, co začne, 84 to dodělá pak noc a krysy lačné, a příkrovem to skryje zapomnění. Na kraji této studny Bligger v snění stál jako přimrazen a do tmy zíral; teď ohled’ se, jak stínů tlum by sbíral se v postavu, kdos u něho stál náhle. Host divný, dlouhé kosti žluté, spráhlé, mu čněly z hadrů, čelisť beze masa se třásla pod helmou. „Aj, kýho ďasa, pan Bligger!“ sípal neznámý hlas ostrý. „Buď vítán!“ Bligger ohled’ se a kostry zas viděl dvě, ty z druhých koutů k němu se shrnuly; u lidomorny lemu stál němý v hrozné této společnosti, zřel, jejich hadry jak koukaly kosti, zrak zmijí kterak v duše dno jej bodal. A první náhle holý hnát mu podal. „Juž nedivím se, že’s tak málo dvorný; ty neznáš mne, jsem pán té lidomorny, já stavěl hrad tvůj a ty sklepy tady, leč chycen v pasti vlastní mřel jsem hlady zde v této věži, tak se často stává.“ – „Já,“ děla postava zas druhá, tmavá, „jsem vržen v propasť byl od tvého děda!“ – „A mne,“ dí třetí kostra v hadrech bledá, „znáš příliš dobře; sám jsi vlastní pěstí 85 mne srazil dolů – jsem tvá žena!“ „Štěstí,“ děl první zas, „že’s přišel k nám; čas dlouhý nám lépe uteče. Viz, luny prouhy sem oknem padají, dost světla máme; pojď, zahrajem si v kostky! Ještě známe z dob pradávných tu hru!“ A rychlým chvatem do cárů svojich sáhnul dlouhým hnátem a vytáh’ kostky; na kámen je hodil. Zvuk příšerný! „Oč hrajem? jaký podíl mám z té hry míti, vyhraju-li, braši?“ se Bligger ptal, „mne hra ta nepostraší, já nevím, co má v žití pro mne cenu!“ Kol díry svorně sedli na kamenu. „Dva vrhy máš, my každý jeden; živý ty’s jediný zde, my jsme spravedliví!“ A Bligger kostky vzal, dlaň se mu třásla, zřel na kostky a jeho duše žasla. Tak lehké dřív, teď stále těžší v ruce a Bligger, jak chtěl hodit jimi prudce, zřel na nich divné kresby, hrubé čáry: bůh Otec na jedné jak člověk starý měl hlavu v trojhranu, na druhé žena na kouli stála, která okřídlená, a Bligger kostky váže ve své pěsti, 86 v ní rázem poznal chmurný symbol štěstíštěstí. Na třetí kostce císař pod korunou, na čtvrté papež hrubou kreslen runou; co na páté, si Bligger nevším’ ani, a chvíli vážil kostky ve své dlani a hodil – Kostky čtyry prázdné byly, na páté císař. „Právě přede chvílí jsem zahnal ho od valů svého hradu,hradu,“ děl Bligger v smíchu; „ten ku mému pádu ni stébla nepřiloží!“ Znova hodil: „Tak! papež! Věru čertem já se zrodil! dal do klatby mne loni; však na žule můj hrad a jeho vysmívám se bulle!“ Vzal kostky první stín a hodil. „Štěstí!“ křik’ Bligger, smál se, v bok se třískal pěstí; „ta nevěstka? Hoď ty! Co máš? Mluv!“ – „Boha!“ „Ha, ha! ta pohádka jest přeubohá, sta let již pouze blázen na ni věří!“ 87 Stín třetí kostky vzal a Bliggra měří svým ostrým zrakem. Kostky padly na zem; a Bligger, bleskem zchvácený dubdub, rázem se začal chvět: na kostce páté byla Smrt vyryta. A náhle opustila jej zmužilost a vzdor a síla všecka; ten obr byl teď třtinou v rukou děcka. „Jsi souzen!“ první stín mu děsně sípal, „jsi souzen!“ druhý a již rumpál skřípal, „jsi souzen!“ volal soudu troubou třetí a s výše osudný již okov letí. Šest hnátů chytlo Bliggra, v okov prázdný ho jako stýblo vrhlo a v let srázný to hřmělo dolů v lidomornu dále, vždy hloub a hloub a hloub po hladké skále, až jakby náhle blesk mu v oči blýsknul, o propasti dno těžký okov třísknul, a Bligger procit... II. Procitnutí. II. Procitnutí.
 Protáhnul své údy a přejel rukou čelo; ticho všudy. To mátlo jej, vstal, chytil meč a křičel. Kol ticho; netopýr u stropu kvičel a vlašťovka kol okna poletala. „Hoj, panoši a strážce!“ Ticho! Skála, 88 na níž hrad stál, se jeho hlasem chvěla; pod jeho těžkým krokem jizba zněla. Šel mračný pod snů tíhou, v pochyb moři, na chodby vyšel a pak na nádvoří; ni muže kol. Šel k branám; všecky v řadě jsou zazděny. On zůstal zamčen v hradě a zrazen, opuštěn, v ty skalní stěny od vlastních mláďat jak sup vyhostěný, tak sám a sám. I křičel, a se vztekal. Den minul, přišla noc, on stále čekal; snad někdo přec, snad jediný tu zůstal, však ticho, nikdo, a bol jeho zrůstal. Noc přišla, vichr skučel, v chodbách kvílil, a Bligger volal v závod s ním a šílil. Teď praskly schody, teď se hnuly dveře a Bligger viděl stíny v pološeře; šel za nimi, šel dál, šel neustále, tu lidomorna a tu díra v skále, tu rumpál s okovem – tam skočil rázem – a těžkou ranou dopad’ okov na zem. 89
1794.
Byl aristokrat. Věděl, proč se skrýval. Vycházel pouze, když se večer ztmíval, byl přestrojen, žil stále v spárech hrůzy. A konečně přec padl v spáry luzy, byl poznán, odzbrojen a vlečen k soudu, jak nebylo by krve dost, jež v proudu se valila a hrozila být moře. Byl odsouzen. Nes’ klidně svoje hoře, ni brvou nehnul, nezasmušil tahů. Jej obklopili na vězení práhu a smáli se mu: „Hle, žák Condorceta! nám unik’ jeho mistr, z toho světa si pomoh’ sám, nu aspoň máme žáka, za starého mladšího máme ptáka a zkusíme, zda stejně pěkně zpívá!“ [90] A odvlékli jej. Brzy vstříc jim kývá jak příšera v tmu trčíc guilotina. Jak v taktu dásně otvírá a spíná, tak v taktu dopadne a sletí hlava. Šel stále klidný. Kolem ztichla vřava a děsná nevěsta jej v náruč chytla, mžik brzy, blesku mih’ a hlava slítla. „Nu,“ pravil kdosi z koše zvedna hlavu a s úsměškem ji ukazoval davu, „pan filosof byl hlava chytrá, bystrá, a věrně papouškoval slova mistra, zda věříš ještě, my to zvědět chceme, že přijde doba, kdy smrt přemůžeme a nesmrtelni budem? Měj se k řeči!“ O hrůzo! hlava ve poslední křeči se zachvěla, a s děsem smrti v líci a s kalnou, potrhanou zřítelnicí, své otevřela s namaháním dásně a řekla: „Nevěřím, teď zřím to jasně!“ 91 Jaroslav Vrchlický
(Emil Frida) narodil se dne 16. února 1853 v Lounech. Gymnasium studoval v Praze a v Klatovech, filosofii v Praze. Rok 1875 – 6 strávil v Italii. Po návratu svém byl rok učitelem na ústavě učitelském, načež jmenován r. 1878 sekretářem české techniky v Praze, který úřad posud zastává. Mimo menší cesty po Čechách a Německu navštívil přispěním „Svatoboru“ roku 1882 Holandsko, Belgii a Paříž. Původní jeho spisy jsou: Lyrické: „Z hlubin“ 1875. – „Sny o štěstí“ 1876. – „Symfonie“ 1878. – „Duch a svět“ 1878. – „Rok na jihu“ 1878. – „Dojmy a rozmary“ 1881. – „Eklogy a písně“ 1880. – „Poutí k Eldoradu“ 1881. – „Co život dal“ 1882. – „Pantheon“ (ve prospěch národního divadla 6 vydání). Epické: „Epické básně“ 1876 (mezi nimi „Satanela“). „Vittoria Colonna“ 1877. – „Nové básně epické“ 1881 (mezi nimi „Pohádka o Merlinu“, „Pomsta Gnomů“ a „Pohádka o zlatém klíči“). – „Hilarion“ 1881. – „Mythy“ sv. I. 1879 („Legenda o sv. ProkopuProkopu“). – „Mythy“ svaz. II. 1881 („Eloa“). – Twardowski“ („Lumír“ 1880).
[92] Dramatické: „Drahomíra“ 1880 („Květy“ 1882, poprvé hráno 10/3 1882). – „Smrt Odyssea“ 1881 („Lumír“ 1883, poprvé hráno 21/6 1882). – „V sudě Diogena“ 1881 („Květy“ 1883, poprvé hráno 10/1 1883). Prózou: „Giacomo Leopardi“. Studie. – Různé studie literární a feuilletony v „Lumíru“ a „Národních Listech“. V díle „Čechy“ báseň úvodní a část Šumavy (královský hvozd). Překlady: Básně Viktora Huga 1874. – Básně Giacoma Leopardi 1876. – Poesie francouzská nové doby 1878. – „Kain“, báseň Leconta de Lisle 1880. Nové básně Victora Huga 1881. – Dante: „Božská komedie“ (Peklo, Očistec, Ráj) 1878 – 1882. – Hâfiz: Básně (společně s drem B. Košutem). Četné básně drobné z literatury francouzské, italské, anglické a německé. Třicet básnických děl za deset let! Ta báječná plodnost, kterou vyniknul Lopez de Vega nebo Calderon, přestává nám být báječnou, vidímeť ji se vyvíjet zrovna před očima; obdivuhodnou zůstává ovšem tam i zde. Třicet básnických děl, z nichž každé o sobě by stačilo, aby založilo jmeno básníka. Mezi nimi ovšem také některé překlady; ale lze říci: jaké! Za překlad Danteho jsou v pyšné německé litera- [93] tuře jistá jmena čestně zapsána provždy, representujeť překlad ten dobrou životní práci celého spisovatele – a Vrchlický vykonává takovou práci jen jakby mimochodem – nota bene mistrně ji vykonává! Třicet výborných šachovních tahů ohnivého hráče – a veškeří protivníci jsou šachmat! Mělť jich Vrchlický dost, protivníků těch; dnes ale básnické jeho individualitě neodpírá už nikdo rozměrů velkých. A my jsme toho určitého mínění, že Vrchlický v brzké době vynikne ještě mnohem, mnohem výš. Počíná nyní se zabývat s dramatem a jeví i v tom talent skvělý. Jakž jinak možno, než že velké české děje se svou úchvatnou, všeobecně lidskou tragikou, daleko mohutnější než veškeré děje starých národů, musí v té bohaté duši básnické obrodit se na díla, jichž síla křísivě zachvěje se národem a oslňujíc šlehne v šírý svět!
[94] OBSAH. Methusalah3 Soucit5 Moloch9 Tyrtaeus12 Stín16 Pouť Mohameda18 Andělé a holubi25 Hlas boha30 Smích33 Arnold de Citaux39 Giudicce della Rocca42 Cesta do Pekla45 Krvavý Egil48 Západ61 Svatý Beda a satan68 Večeře svatého Brandana70 Gavein73 Královna Ema77 Bligger Bič82 179490
E: jj + sf; 2004 [95]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Poetické besedy; Neruda, Jan; Valečka, Eduard; Grégr, Eduard
(Poetických besed číslo IV. - Redaktor: Jan Neruda. Nakladatel: Ed. Valečka. Knihkupectví dr. Ed. Grégr & Ed. Valečka. Tiskem dra Ed. Grégra v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 95