Západ.
Iarl Ivo nechtěl platiti daň z moře,
ba co jest horší, na královském dvoře
se neukázal, ač rok minul pátý,
co Kanuta juž zdobil vínek zlatý.
Král poslal k němu posly; on je vítal,
jim k poctě kance z obory své schytal,
dal plnit džbány ve kamenném sále,
je poslal zpět, však platit nechtěl stále,
a v listu Kanutovi toto vzkázal:
„Bůh, který mořem světů lemy svázal,
dal člověku zem ku vládě a lupu,
jak medvědu led, jako ether supu;
vše patří tobě, kam hne se tvá noha,
jen moře ne, jest moře živel Boha
[61]
a stejně patří žebráku i králi:
těm, jenž se po něm v smělou plavbu dali,
těm, v jehož vlny kteří sítě hrouží,
těm, kteří nad ním sní a myslí, touží.
Chtěj z lesů daň a máš ji, králi, míti,
z toho, co jím, z toho, co musím píti;
však z moře nikdy! Uhoď v křemen, králi,
ty nezdrtíš jej, z něho jiskry vzplály,
a z tvojí pěsti krev se prýští tryskem.
Tak tomu děje se, kdo pouhým ziskem
si věnčí čelo místo diademu.
To pamatuj, jsem věrný slovu svému.“
Jak psal, tak jednal. Neplatil daň z moře
a brzy štíty duněly mu v dvoře,
roh volal k boji všecky jeho many,
korouhve vály z každé hradu strany,
a oři valem letli v seč, až prachem
se tmělo nebe, které právě nachem
se zalilo jak oko lidské krví.
Boj zuřivý a než den skončen prvý,
byl Ivo zajat, příliš do popředí
se odvážil a šedý vous, zpod hledí,hledí
jenž jako bílý vodopád mu splýval,
jej prozradil. Byl spoután. S hrůzou díval
se každý dvořan na giganta lesů.
Stál klidný v sršánů těch ryčném plesu
62
a klidně dal se vésti ve stan Knuta.
Tvář jeho přísná byla nepohnuta
a stejně opakoval slova svoje:
„Ty, králi, lodě máš a velké voje,
vše patří ti, kam hne se tvoje noha,
jen moře ne – neb to je živel Boha!“
Tu král se smál a dvořané se smáli
a kteří trochu blíže Knuta stáli,
ti říkali, že plamen z jeho očí
jak výheň sálal, z jeho podobočí
to sršelo jak jisker žhavé deště.
Soud vynešen byl této noci ještě:
„Iarl Ivo obžalován z velezrady
v smrt propadl a všecky jeho hrady
jsou jměním koruny, však jeho žití
král dobrotivý rád chce ušetřiti,
dá pouze oči vypáliti jemu
před všemi many na pobřeží lemu
pod jeho hradem, nad mořem jenž vládne.
Pak uvězněn ve věži bude chladné
až do své smrti. A to velké moře,
jež hájil tak, ať v jeho hřímá hoře
a vysmívá se jeho bídě děsné.
Čas popravy: než slunce v moře klesne,
by oslněný krásu všeho zíral
a touhou po ní ve tmách stokrát zmíral.“
63
A vykonáno dle rozkazu krále.
Za hradem nad mořem na strmé skále,
pod kterou vlny řvou jak lačné lvice,
byl kámen vztýčen jako obětnice,
tam trojnož s žhavým uhlím postavena
před slunce západem, než v moři pěna
se stala rýhami, jež nachem tkány.
Roh táhlým zvukem svolával vše many.
Král dostavil se v trub a bubnů víru,
kol něho širý zástup bohatýrů,
vlas hocha plavý i vlas kmeta šedý.
Pak přiveden byl Ivo, naposledy
by spil se nebes nesměrností šírou,
by rozloučil se s mořem, věčnou lýrou,
před věčnou tmou by dostal pozdrav světla.
Stál tiše, prázdnem jeho duše letla,
zřel zem i moře. Pohled velkolepý!
Proud světla plný jak se vzadu třepí
a dvojím tónem barví skalní tesy,
a dvojí zlato hází v chmurné lesy,
jichž vrcholy se na obzoru mračí,
a před ním, kam zrak okouzlený stačí,
až k obloze po jedné po prostoře
jak děsná báj jen moře, moře, moře.
Tůň stříbra blesky diamantů tkaná,
tma půlnoci opály rýhovaná,
64
niv zeleň smavá s černou barvou žluče,
klín hvězd, jež letí sobě do náruče,
šer, z něhož náhle přívalem se blýská,
až chochol bílé pěny v bouři tryská,
sto vodopádů, jež se potírají,
vír duh, jež v skvělých diademech hrají,
chrp stohy s rudou třísní vlčích máků,
až dechu k tísni, k slzám až je zraku,
a vzadu jako labuť osiřelá
se bílá plachta na obzoru bělá,
dál pluje v svět, na jiné, lepší břehy.
Iarl cítil v srdci kouzlo divé něhy
a první slzu setřel s víček němý.
Pak otočil se a díval se k zemi.
Ó Bože, jaká velkolepá krása!
Ten západ samé růže dolů střásá,
co skála je, to plane amethystem,
co strom, to zlatým vychloubá se listem,
co sluj, to stíny modravými láká,
co les, to zvučí čarozpěvem ptáka!
On znal ty přísné jedle, zasmušilé,
se supů hnízdy, v mládí jeho chvíle
jež šuměly jak sbor pohanských kněží,
dřív nevlídny, teď větve jejich svěží,
a kmeny jich, to ohnivé jsou sloupy.
Svit slunce na ně zlatým šípem vstoupí
65
a promění je ve prapory nachu!
Vše v paprscích a v cestách kotouč prachu
jest blýskavicí, která hraje zlatem.
I obrátil se Ivo divým chvatem
a setřel druhou slzu z podobočí.
Ku blankytu pak obrátil své oči:
Ó zjevení, ó fantastická směsi!
Mrak černý visel nad mořem i lesy,
jak plachta gigantické lodě duchů,
vše bylo zář, co letlo v náruč vzduchu.
Půl slunce v mraku a ten hořel vznícen,
jak vulkán bezdný otvíral svůj jícen
a z něho valilo se v čarolesku
nad mořem vln zas nové moře blesků.
Ten obraz mizí a sto jiných vzniká,
teď v mraku zříš cos jak štít bojovníka,
jenž blýská se mu v chůzi na ramenu,
teď stožár lodě, která ve plamenu,
teď sesuté zdi stroskotaných tvrzí,
teď důlky oční plny žhavých slzí,
teď chochol černý obra nad přilbicí,
teď starých bohů zástup vítězící:
Thor s kladivem a Odin s těžkým mlatem.
A vše to plane purpurem a zlatem;
však slunce zatím pomalu se spouští,
plá jako oheň pastýře, jenž v houští
66
juž zhasíná – a Iarl své oči stiská,
tam třetí žhavá slza se mu blýská.
I obrátil se – kolem vše juž tmavé,
jen od skály cos jako dva body žhavé
se blížilo a rostlo... v tichém kroku
dva muži šli a každý k jeho boku
se postavil, tak jak by had se plazil,
ráz – a každý hrot mu v jedno oko vrazil,
on zaúpěl jak tur – noc byla čirá.
„Ó králi,“ zvolal, „klame tě tvá víra,
když myslíš, tma že hroznější mi bude,
že víc utrpím v samotě své chudé,
že tížej ponesu to, že jsem slepý,
když ukázals’ mi západ velkolepý
a země, oblohy a moře divy.
Ó klameš se! Ne oko, duch můj snivý
se díval teď a pojal vše v své bezdno.
Tmu na zraku, však v nitru věčné hvězdno
mi bude plát a příroda v své kráse.
A tento duch i smrti vysmívá se,
jest jako moře, pro něhož pout není.“
A klidně dal se odvést do vězení.
67