Tyrtaeus.
Jak sladký sen to její myslí táhlo.
Juž bylo pravdou, po čem dlouho práhlo
tak dlouho osiřelé srdce její.
Ve slzách štěstí oči se jí stkvějí.
Noc přešla v mukách a teď na úsvitě
smí tisknout k bouřným prsoum svoje dítě;
jest matkou, nyní bohům nezávidí.
I ve snu ještě svoje dítě vidí,
je tiskne, líbá, usmívá se v blahu.
Teď hlasy slyší blíž u dveří prahu
a neví proč a náhle stesk ji schvátí,
ty hlasy točí s ní svět do závrati,
už jednotlivá slova rozeznává,
chce vstát, však děsem na víčka jí tmavá
noc ulehla; však hlas ten stále slyší,
jak rozlehá se hrozně jizby tiší:
„To děcko chorobné jest hanbou otci,
jak velí zákon, vzato buď a v noci
ve skalách utraceno na Taygetu.“
[12]
Jí zdá se, slunce že uhaslo světu
a černá, prázdná poušť že zívá všady.
V tom blíží se k ní stařec šedobradý,
tvář ledná bez soucitu k ní se nahne
a tuhá ruka po dítěti sáhne
a vynáší je z jizby. – Klesla v mdlobu.
Když přišla k sobě, večer byl. V tu dobu
zem halila se v neprůhledná mračna,
dešť bičoval ji, vichrů smečka lačná
se v lesích jejích rvala s divým jekem,
s šakala vytím, s drsným supa skřekem.
Kol sebe hmatala, však lože prázdné,
i proběhlo jí žíly chvění mrazné,
i vstala silou obrovskou a hbitě
ven vyběhla, šla hledat svoje dítě.
Žár vřel jí v prsou, v hlavě jako láva,
šla s větry v boj a neviděla, tmavá
že kolem noc, necítila, jak šlehem
jí ostrým tváře bije dešť, šla během
přes kámen, hloží, štěrk a výmol dále;
cos hnalo ji a cos ji štvalo stále
dál do lesa, přes vývratě, skrz houští!
Juž octla se na Taygetu kol v poušti,
kde s vichrem v závod stromy praskajíce
ven z brloh štvaly hyeny a lvice.
Cos těžkým křídlem jí kol hlavy letlo,
13
cos plálo tmou – to vlčích očí světlo,
cos rvalo šat jí – však se neulekla,
cos za ní běželo – a z nohou tekla
jí teplá krev a z čela též i z rukou.
Jen dítě všady hledala, nechť tlukou
ji ve obličej větve sukovité.
V noc volala, až Echo v skalách skryté
s ní soucit majíc bolně zavzdychalo:
„TyTy, leselese, slyš! Mé dítě vrať mi, skálo!
mnemne, vlkuvlku, trhej! bodejbodej, trne ostrý!
jen dítě vrať mi! Zdá se mi, že kostry
teď dotknula se moje noha v chvatu.
To dítě bylo mé – co po něm státu?
Mé, pouze mé, vy tyrani a kati,
z mé krve žilo, na svém srdci hřáti
jsem chtěla je, jak poklad, zázrak, štěstí.“
Jen vítr zavál, zapraskalo klestí,
a ohlas v skalách za ní těžce úpěl.
Šla celou noc, zrak její ve tmách ztupěl,
a noha klesala juž každým krokem. –
Zas vzešlo jitro, se zářícím okem
zřel na zem Helios, jež v perlách rosy
se chvěla po bouři, zas do rákosí
pták s písní let’ a v kalich květu včela,
a ona dále hustým lesem spěla.
14
Žár v prsou jejích štval ji neustálý.
Tu náhle stanula; za rohem skály
blíž jeskyně, jež plna vonných dechů
svůj tmavý jícen ukrývala v mechu,
pod rozložitým jilmem v chladném stínu
Pan seděl. – Vykřikla: hle, na svém klínu
je houpal vesele a časem díval
se s úsměvem mu v tvář a hlavou kýval
ku písni, již mu hvízdal na píšťale;
a dítě smálo se a ručky malé
po hustých jeho vousech vztahovalo,
ni stopy, že by se ho obávalo.
A matka klesla na kolena k bohu,
vlas zcuchaný a zkrvácenou nohu
mu ukazujíc lkala: „Vrať mi dítě!“
On usmál se jak v snění roztržitě
a pravil: „Věř mi, v lesích líp mu bude,
já vím, co srdce matky bídné, chudé
juž vytrpělo, ale budiž klidna.
Jej vezme za své Příroda ta vlídná,
když člověk zavrhnul jej. Ona máti
je stejně dobrá. Naučím jej hráti
na píšťalu, když tančí Oready.
Les otcem bude mu, vždy bude mladý,
já budu s ním a Dionys a Rhea.
V čas on se vrátí – vzpomeň na Tyrtaea.“
15