Pouť Mohameda.
Poušť lekla se a v hlubinách se chvěla,
co dělo se, to posud neviděla.
Dřív zvykla pouze větrů bouřných shonu
a prázdnotě a tichu, mroucích stonu,
lvů řvaní ve dne, v noci hyen vytí,
teď slyšela zvuk jiný z dálky zníti,
jenž stále rost’ zahalen ve mrak prachu,
před nímž i slunce skrylo tvář svou z nachu.
Ten zvuk se rovnal zpěvné bouři z dálky,
v něm hromů dunění a ryky války,
a zase hymny bezpočetných davů,
a hukot dálných, nespoutaných splavů,
ples tisícerých trub, v jichž jásot časem
pad’ celý národ jedním, silným hlasem,
a zvuků vichřice ta neustálá
od času k času dozněla v zvuk Allah!
[18]
Mrak prachu rozdělil se, poušť se třásla,
blesk z mraku šel, před nímž zář slunce hasla,
trub zlatých jícny v dálku pouště zely,
a vodopády zvuků z nich se chvěly;
pak vynořily velbloudů se hlavy,
a na nich jezdci, turban zelenavý
všem halil skráň a na ramena splýval.
Těch bylo tisíc, druhý dav ten zpíval,
těch bylo deset tisíc, a dav třetí,
ten modlil se; a jemu ve zápětí
na bílých koních, na čabrakách v zlatě,
žen devět jelo v nachu, ve brokátě,
sta vějířů, by stále jely v stínu,
sta černochů sklánělo v baldachýnu.
Žen devět, jako devět lun když z mraků
se vynoří, tak žhavých byly zraků,
tak útlých těl, na hrdlech perel šňůry.
Přes rubíny rtů splývaly jim sury.
Za těmi sám v proroka chudém havu,
v myšlenkách, k zemi nachýlenou hlavu,
na bledé skráni lehký nádech bolu,
na svém vždy věrném mezku, na Daidolu,
jel Mohamed, jel mlčky, jako v snění.
A za ním opět davy k nesečtení
se mračily až po obzoru kraje.
Zas tisíc na velbloudech v trouby hraje
a deset tisíc modlí se a zpívá.
19
Pouť nádherná! Sta per a šátků kývá,
sta šijí osmáhlých, sta rukou vzpjatých,
sta očí ohněm svaté vášně vzňatých,
dept velbloudů, frkání plachých mezků,
psů vytí, koní řeht zní v zbraně třesku,
a pochod ten jde a se nezastaví,
poušť chvěje se, když vidí tyto davy.
Zapadlo slunce, žhavá koule, rázem
a hvězdy bleskly, tma se snesla na zem
a davy, u cisterny právě byly,
jak na povel se mžikem zastavily
a stichly trouby a dozněly zpěvy.
Jen z dálky zněly žíznivých lvů řevy,
jenž od pramene byli vyplašeni.
A prorok náhle přerušil své snění,
vztáh’ ruce své a začal mluvit k davu:
– Bůh jediný jest, oděn v světů slávu.
Jest všady, ve všem, všeho žití tůně,
v něm víry moře i květiny vůně,
on hloubka oblohy i spousty vodní,
on plamen jest, já jiskra na pochodni,
on pouze svatý! Věčná buď mu chvála!
Jste blíže jemu, když řeknete: Allah!
a u něho jste, pakli vaše ruka
ku dobru spěchá, v něm jste, jestli muka
20
pro něho trpíte. Já vyšel jak děcko,
kam kázal on. Ó slyšte, v žití všecko
jest láska, ta však síly potřebuje,
jen silou orel nebem valným pluje,
jen silou lev je lvem, a člověk duchem.
Bůh mluví sám a já jsem pouze uchem,
jež chytá hlas, já kmen, vy listí v lese,
koberce na zem! Noc jest! Modlete se!
A v ticho, v něž ni velbloud nezahýkal,
klek’ na zem každý a svou suru říkal,
jsa obrácen, kde Mekka, ku východu.
A prorok v duchu žehnal svému rodu,
pak vztýčil se a dále pokračoval:
– Bůh dlouho v ňadrech celý vesmír choval,
ten bolel jej tam, nemoh’ odolati,
i kázal jemu duchem tvorčím vzpláti,
ze sebe vyšel, řek’ si: budu bohem!
Měj růže, trnu děl, jsi proto hlohem,
měj lásku, člověku děl, jestli smělá
tvá duše chce se vznésti na anděla.
Však hloh si trny, člověk zlo si nechal.
Já vyznávám, že často krok můj spěchal
ku krveprolití, ku vřavě boje,
já nezapřel trn v sobě, nepokoje
a pochyby však byly žeň mých nocí.
21
Kdo silný jsi, hleď boha v sobě zmoci
a nelákej svět ven, jenž v tobě dřímá.
Já světy tuším, jež on obejímá,
kam on jde, já jdu, kam já, tam vy jdete –
koberce na zem! Noc jest! BratřiBratři, spěte! –
A z koberců si muži lože stlali
a hvězdy plály, z daleka lvi řvali.
Noc velkolepá! Hvězdné všecky báje
se rozlétly nad pouště žluté kraje,
a každá hvězda jako slunce plála.
Velbloudů stáda u cisterny stála,
a zástupy sušené datle jedly
a ženy v tlupu za velbloudy sedly
a dětem dávaly prs plný, hnědý.
Trub hlahol pouští letěl naposledy,
vše usnulo. Jen v prorokově hlavě
vše zmítalo se divů ve záplavě,
měl vidění, pil z božství plna zřídla,
tmou letla nad ním cherubínů křídla.
A bledly hvězdy. Jitro. Vstaňte! vzhůru!
jak bůh se vzneslo slunce do azuru,
a kraje pouště růžným nachem zlatí,
pryč spánek, vzhůruvzhůru, poutníci a svatí!
Napojte velbloudy a pouští dále!
22
Tak šlo to po dni den, tak šlo to stále,
dny míjely a Mekka, hle, juž blízká,
a s nadšením druh druhu ruku stiská
a ženy pláčí. –
Náhle před prorokem
stál žebrák otrhaný, s tmavým okem,
v němž divný žár plál; zjevil se tu náhlenáhle,
jak z písku vstal by, v jeho tváři spráhlé,spráhlé
cos míhalo se, jak sen jiných světů,
chyt’ uzdu mu a to mu znělo z retů:
– StůjStůj, proroku! skloň hlavu! tichoticho, davy!
Jak malý jsi ve záři svojí slávy,
jak bídný, hříšný, plný zla a zloby!
Jak žernov zrní pán tvou duši drobí
v své pěsti, před ním cílem svým se mineš,
a letos, v Hedžry devátý rok, zhyneš!
Kol úžas, proroka skráň bledost halí.
A skočil Abubekr, skočil Ali
a meče tasili hned na žebráka.
Leč Mahomed, jak nebe když se smráká,
děl chmurný:
– Stůjte! pravdu mluvil ryzí,
rok Hedžry devátý ten nevymizí
23
a zemru. Dobře. Slyš to nebe, země!
Má duše, bratří, vystoupila ze mne,
tak bídná, ubohá a otrhaná,
jak bude státi kdys před soudem Pána,
by připomněla mi, že červ jsem pouze,
že bojem život náš a mořem nouze.
Tož byste věřili a víře čisté
se zachovali, nuže, bratří, vizte!
A Mohamed se k žebrákovi sklonil,
svou řízou jeho nahé údy clonil,
a líbal jeho čelo plné špíny.
A všickni viděli, jak zvolna v stíny
tál žebrák, s proroka jak splýval tělem,
až zcela zmizel...
S povznešeným čelem
se k lidu prorok obrátil: – Nuž zněte
dáldál, trouby! davydavy, k pochodu se hněte,
ať, nežli jitro nad pouští se vznítí,
nám naposledy Mekka v zraky svítí!
24