Svatý Beda a satan.
Ctihodný Beda ve své celi
nad pergamenem osamělý
se krátkou chvíli zadumal,
pak znova rychle psal a psal,
a radost svítila mu v zraku,
neb podivném psal o zázraku,
jenž v Bardeney, kde Oswald král
jest pochován, se druhdy stal.
Kdys ďáblem posedlý tam kdosi
byl vyléčen, a svatý mnich
chtě naznačit, jak každý ztich’,
zřel na zázrak, jak slza rosí
v úžasu němém mnohou tvář,
jal Virgila se citovati:
Conticuere omnes intentique ora tenebant.
[68]
Jak dopsal boží kronikář,
zřel satana před sebou státi.
„Co šklebíš se?“ jal se ho ptáti.
„Nu zapři, dokaž, že jsem lhář,
jak musil’s tenkrát zahanben
se z ubožáka sápat ven,
či zapomněl’s to a máš zlost,
že seznámím s tím budoucnost?
Však marně, zde to stojí psáno
a zůstane.“
Děl satan: „Ano.
Tak bylo, já se přiznávám,
jen z toho tajnou radost mám,
to smích mi v srdce nahání,
že k něčemu vám, křesťané,
přec dobří jsou ti pohané.
Tak vedle tvého zázraku
bít bude lidem do zraku
též navždy citát z Virgila –
kde tvoje moudrost skončila,
tam pohana vzal’s na pomoc!
To chtěl jsem říci – dobrou noc!“
A zmizel, než se vzchopil mnich,
a jizbou jen zněl ostrý smích.
69