Cesta do pekla.
Boleslav, vévoda Opavský,
juž cítil v hrudi šíp smrti,
juž veselý hon jej netěší,
ni sokoli, ni chrti.
A rázem skočí s postele
a dvéře ukáže knězi:
„Mám dost juž toho modlení,
smrt juž mi v ňadrech vězí!
Sem vína číš, to nejstarší,
jež tři sta let spí v mém sklepě,
jak žil jsem, umřít chci nádherně,
vesele, velkolepě!
Ne jako křesťan zpozdilý,
jenž růženec brebencuje
a myslí, že rakev člunem jest,
po kterém do nebe pluje.
[45]
Sem k loži mému přiveďte
mi nejlepšího oře,
naň skvostnou hoďte čabraku,
sedlo buď rubínů moře!
A uzda zlatá smaragdy
ať bohatě se blýští,
já sednu naň a pojedu
jak bohatýr v život příští!
Ne na kolenou bázlivě,
ve dlani voskovici,
na hlavě popel, na rtu vzdech,
a před smrtí děs v líci!“ –
„Máš pravdu“ – vážně kdosi děl,
toť kněžna Jadviga bledá,
jak duch se z okna výklenku
v šedivých vlasech svých zvedá.
„Máš pravdu! – koně dej připravit,
tvé srdce pravdu ti řeklo,
kdos chce jít s tebou, kníže můj,
sám nepojedeš v peklo!
Na oře tvého vyhoupne
se kdosi k tvému boku,
a hon to bude divoký
ve trysku, cvalu a skoku!
46
Na pravou stranu usedne
duch první milenky tvojí,
již zazdít dal jsi v klášteře
a to – v den svatby svojí!
Na levou stranu sedne duch –
duch mého děcka, vrahu,
má kletba poletí za vámi
až k pekelnému prahu.
A duchů sbor – tvých obětí
tě bude nocí hnáti...
Ó bude to cesta veselá
a peklo bude se smáti!“
47