Před stanem stich’ bubnů ryk a jásot píšťal.
Belal, o němž prorok děl, že jako křišťál
hlas mu zní, když „Allah“ volá s minaretu,
z koranu čet’ Omarovi. V jiných světů
říši kalif těkal, jako perly s šňůry
s Belala rtů nechal padat svaté sury.
Náhle však se vzchopil. „Nechť dělá co může,
vždy modlitba naše otrhaná růže
před Allaha trůnem; nechť jsi ze sur uvil
nejkrásnější věnec, vhod jsi nepromluvil,
dokud Allah v odvet neozve se tobě;
líp je spáti, než se modlit v noční době.“
„Allah mluví v hromu, vánku, klasech, řece,“
skromně podotk’ Belal. „Neuvěřím přece,“
pravil velký kalif, v plášť zahalil hlavu
a leh’ ke zdi stanu, aby zdřím’; leč vřavu
myšlenek a pochyb nemoh’ ukojiti.
Jak lapené ptáče, jako vlna v sítí
lkálo mu to v duši, úpělo a vřelo.
Za chvíli vstal opět, utřel vlhké čelo,
kopí strh’ a štítem ozbrojil své páže
a šel, jak měl v zvyku, pozorovat stráže,
zda-li zvučí hradby táhlým jejich krokem.
Mžikem prohlíd’ tábor sokolím svým okem;
všady sen a ticho roztáhly svá křídla.
S hvězd kalifu v duši ronila se zřídla
útěchy a míru, přešel stráž, stál v poli.
Rozhlédl se prázdnem, ticho ve vůkolí.
V tichu tom své jmeno kalif volat slyšel.
Naslouchal – a zase – kráčel dál a přišel
k malé zřícenině, odtamtud hlas znova
opakoval „Omar“, další jeho slova
zdusil pláč, a „Omar“ zalkalo to zase,
kletba, ston a nářek zvučely v tom hlase:
– Matko, já mám hlad a země příliš studí.
– Za to může Omar, dítě, že jsme chudí.
– Matko, kde jest otec, mně se po něm stýská.
– Omara se zeptej, on, jenž mečem blýská
k čtyrem úhlům světa, snad ti poví, dítě.
– Dešť mé šaty pronik’ do poslední nítě.
– Omar, dcero, chodí v šarlatu a zlatě.
– Pil bych. – Malá louže zbyla ještě v blátě.
A zas ticho bylo, přervané jen lkáním.
Omar neposlouchal, v závod s větru váním
běžel v tábor nazpět, víno vzal a jídlo
a jak sup, když kořisť jeho oko zhlídlo,
navrátil se bleskem v zříceninu zpátky,
složil tam své břímě, plášť svůj z drahé látky
strhl s beder, strhl také turban s hlavy.
Chudým rozdal všecko proroka syn pravý.
Ráno opět Belal skřížil svoje nohy
na koberci pestrém a svatý verš mnohý
s retů jemu splýval jako perly s šňůry.
Omar bystrým uchem lovil svaté sury.
Zda bůh k lidem mluví, Belala se neptal,
v bázni skláněl hlavu a jen Allah šeptal.