I seděl prorok v dumy vnořen
a přišel pravověrec k němu:
Ó pověz, jak svět, z čeho stvořen,
ó veď mne k zdroji tajemnému,
já boha rád bych velebil!
Tu prorok ještě víc skráň schmuřil,
sáh’ k srdci, kde žár divý zuřil,
a zašeptal jen: Selsebil!
A přišel jiný: Mám zlou ženu,
v ní tisíc zakleto je džinů,
moh’ její jménem zvát bys změnu,
tak rozmarná je v každém činu,
věř, raději bych mezkem byl!
Co odpovíš mi, pane, na to?
Ty řekneš: Mlčení je zlato!
Děl vážně prorok: Selsebil!
A přišel třetí: Studna v domě
mi odřekla dar chladný vody!
A čtvrtý: Iblis v mém je stromě,
neb uschly všecky jeho plody,
džaur ukrad’ brav, jenž v stáji zbyl!
Mám zalít strom? Mám kopat studny?
Za zlodějem krok nésti bludný?
A prorok pravil: Selsebil!
Odešli všickni pohrouženi
ve nové dumy novém svoru;
jak přetěžké tu pochopení,
ký nový zdroj tu sterých sporů,
ký slov těch smysl je a cíl?
Ať věřil ten, ať onen reptal,
přec tajůplně každý šeptal
neznámé slovo: Selsebil!
Sám v sobě o boha boj tuhý
při číši první vybojoval,
zlou ženu vyhnal z domu druhý,
ten v stáj své stádo lépe schoval,
zdroj vytrysk, v květy strom se skryl,
a každý za to život dal by,
že pomohlo mu beze šalby
to svaté slovo: Selsebil!
Ó různá hesla, v denní vřavu
již nerozum neb šalba hází,
zvěsť spásy v mnohou prázdnou hlavu,
jež potlesk levný doprovází,
jak sám by hlas to s nebe byl,
oč lepší jste než prorokovo
dosť mystické, přec prázdné slovo
koranu divné Selsebil!