Přišel ke mně člověk, pravil teskně:
Ó jak závidím ti, mrtvá Sfingo!
Dračí křídla v srdci mém pne pýcha,
ctižádostí strašnou hruď má dýchá.
Nechci sloužit, nesnesu já pout,
nad svět, nad Boha se vyšvihnout,
prvním býti toužím v palném hladě –
a ty klidně ležíš ve své řadě.
Kdo ten strašný osten vetk’ mi do čela? – –
Já jsem mlčela.
Člověk stanul přede mnou a pravil;
Přeblažená, netečná ty Sfingo!
V duši mé vře požíravá touha,
abych svými zvát moh pole dlouhá,
kupovat chci ženy, duše, těla,
pyšné zámky, křídla archanděla,
hory zlata, i nebeské stany –
a kol tebe táhnou karavany,
a tys jejich skvostů nechtěla ? – – –
Já jsem mlčela.
Ke mně přišel člověk s rozpáleným zrakem:
Ó ty chladná, mramorová Sfingo
Oči tvé jak ledné drahokamy!
Moje hoří divokými plamy,
žádostí se jítří do orgií.
Každý nerv se křečovitě svíjí,
tělo po těle řve, níž a níže,
nechať prasknou zákonů všech mříže,
nechať množí se rod nešťastníků,
vše mi jedno – – – Píti rozkoš rtíků,
vyssát pel a vůni všechněch květů...
A tys panna bez touhy a vznětu,
ve mně vášeň vždycky skučela...
A já mlčela.
Přišel ke mně člověk ve zbroji a pravil:
Rodino bez závisti a hněvu, tiché Sfingy!
Proč jen válka zuří mezi bratry mými?
Zraky bičujem se řevnivými,
šípy klepů střílíme a dýku
pod žebra vrážíme trosečníku,
pro své chimery a utopie
jdeme v boj, a bratří krev zem pije,
králi tvorstva, největší jsme blázni,
brodíme se v slz a skřeků lázní,
vyzbrojeni od pat do čela...
Já jsem mlčela.
Nelačníme, nežízníme,
po zlatě ni po poháru,
netrpíme, netrýzníme,
stále chladné v slunka žáru,
prázdny záště, prosty lásky,
věčně stejné klidu masky.
Lidstvem hraje v srdce lůnu
svědomí a histerie –
a my s výše svojích trůnů
zříme do vln historie,
věčným hvězdám, svojim sestrám
tisíce let v oči zříme,
mlčíme a nesoudíme,
neboť: Člověče, to víme,
že tys TÓNEM v písni Boha
a my PAUSOU, která dříme...
Tvoje vášně, křiky, vzlyky,
nářek, jásot převeliký,
šílení a válčení
nutny jsou v té epopeji
jako naše mlčení.