Smích.
Ze staré kroniky list vytržený
zní jak báj větrů, hasnouc bez ozvěny,
a jestli znova sem jej přepisuji
vám písmem čitelným a prostým rýmem,
chci věrný tomu být, proč básník sluji.
Nuž nazvete to fantasmatem, dýmem,
snem mozku zpráhlého neb utopií!
Já palčivou skráň v obě dlaně kryji
a začínám:
Kdy? a kde? ach to málo
mně sejde na tom, dosti že se stalo.
Hlad neslýchaný vypuk’ v zemi náhle.
Kam padl zrak, tam nivy byly zpráhlé
a v dál se táhly jak šat běložlutý.
Vše zřídla vysušil žár slunce krutý,
ba pověrčiví lidé vyprávěli,
že místo vody v studnicích krev zřeli.
[33]
Chleb docházel, žeň nová spráhla vedrem.
Strom, který druhdy v sklonu větví štědrém
svůj plod nabízel, trčel k nebi holý.
Klas jako třtina větrem šustil v poli,
jen slunce žáhlo jako výheň palná.
Kraj kolem spustnul, jenom dlouhá, dálná
poušť zírala jak tygr, když se nudí.
Co zlato platné? Všichni byli chudí.
Král s hermelínu strhnul řetěz zlatý,
kněz misku obětní i kalich svatý
vrh’ do kouta a smál se v zoufalosti.
Na ulicích se bělely jen kosti,
a matek prsy byly troud a plamen,
jak dlouhým žárem na poušti když pramen
z dna cisterny se ztratí, tak zdroj žití
v nich vysušen. Ten volal: „Já chci píti!“
A lízal kámen. „Hlad mám“, křičel jiný
a hryzl ruce své. Jak vetché stíny
se vlekli všickni města ulicemi.
Kněz v brloh zalez’, řečník ten byl němý,
a matku, jež pro dítě uschovala
chleb okoralý, luza rozsápala,
než mohla spráhlým zvlhčiti jej retem.
„Teď účtuje Bůh se zločinným světem,“
tak řekli jedni a se v ňadra bili.
„Jen trpme! to je zkouška, trvá chvíli,
luh zelení, a pole zlatým klasem
34
se zasměje, zas květ propletem vlasem,
jen týden ještě trpme!“ řekli druzí.
A denně v chrám svou nastoupili chůzi
a svíjeli se, bili o zem čely.
V tom povstal jeden, byl jak prorok smělý,
šel na náměstí a hovořil k lidu:
„Bůh nechce vidět velkou vaši bídu,
to tím, že není. Pouze Satan vládne.
Bůh váš je samý vzdech a pláč, však žádné
v něm smilování. Za mnou pojďte v spěchu,
a uvidíte, konec vašich vzdechů
dřív nadejde, než slunce v půl své dráhy.
Jen za mnou. Vládne Satan a já záhy
vám ukáži, jak vyslyší mé prosby!“
„Nezkoušej Pána!“ zvolal hlasem hrozby
kmet velebný, jenž biskupem byl v městě.
Však darmo volal. Po vypráhlé cestě
hle, jaké spějí ven za bránu davy
jak temné mračno, hlava vedle hlavy,
v jich středu prorok s pozdviženou skrání.
Jdou pomalu, neb mnohým mdloba brání.
Jdou za město do zpráhlých sluncem luhů.
35
Zde rozmetáno bylo v polokruhu
od nepaměti kamení bez ladu,
zde balvany se nakupily v řadu,
mech nažloutlý jich lysou skráň pokrýval,
na které časem havran odpočíval;
ty zvětraly, zas čistě bílé jiné
zde trčely kol v poušti bezestinné.
Jak přišly sem? Kdo věděl? Tuším žádný.
Sem prorok přišel s davem. Těžkopádný
krok zastavil, dav rozstoupil se v kruhu.
Smrt na jazyku skláněl se druh k druhu
mdlý jako rákos, který s větry v boji
od rána k noci ví, že neobstojí.
Ti padli na zem, ti jim k nohoum klesli
a všichni zraky roztoužené nesli
ku proroku, jenž v středu jich stál němý.
Teď pohnul se, tři kruhy táhnul v zemi,
v ně vstoupil a pak slavným začal hlasem:
„Ty, jejž jmenují Satanem a Ďasem,
jenž sluješ Anubis, kde Nil se proudí,
těm Saradan, kdo po pokladech bloudí,
když chráníš skopce Astarin, když oře,
se zoveš Rou, ty, jenž jsi lidstva hořehoře,
zván Gogem v bibli, Asmodejem v báji,
36
Pallantrou v zjeveních a hadem v ráji,
jenž sluješ zlým, ač všichni křivdí tobě:
Teď zázrakem se ozvi v této době,
ať věří svět, že ty jsi jeho pánem,
že vládneš jím, jak zde tím pustým lánem,
kde kamení jen, kam zrak můj se pouští.
Ty’s pokoušel kdys Spasitele v poušti,
by na chleb změnil kámen. Směj se nebi,
a sám teď proměň kamení to v chleby,
a klesnem všichni na kolena rázem,
a svíjeti se budem zeměplazem.
Tví budem všichni i za věčný plamen.
Jen chleba dej nám! Mlčíš? kyň a kámen
hned promění se! Rychle! Klekni, dave!“
A kleknul zástup. Ticho. Nedočkavé
se vypínaly hlavy v před. – – – –
– – – – – – – – – – – – – – – –
Touž chvílí
smích ostrý zazněl, jak by ze vší síly
a z plna hrdla chechtal se kdos v skrytu.
Smích příšerný zněl ostře, bez soucitu,
zněl z kamení, zněl bez ohlasu, suše,
jak chtěl by říci: Co mi vaše duše!
jen hezky mřete, přepychem neb hlady,
jste přece mými všichni dohromady.
37
A v kamení zněl stále smích ten dutý,
leč každý kámen zůstal nepohnutý.
A smích ten zněl tak hluboký a ostrý,
jak chtěl by říci: Vidím vaše kostry
zde v kamení, jež měl jsem změnit v chleby;
vlk trhá vás, sup z vaší pije lebi
a rvou se o vás šakal, tigr, lvice.
A hrozný smích ten zazněl do třetice...
Lid k sobě tisk’ se na kolenou strachem.
Tu z davu povstal biskup, ruky vzmachem
dav rozdělil a vkročil před proroka,
hněv bleskem jemu vyšleh’ z oka,
i žehnal křížem kamení. Klek’ na zem
a dlouho modlil se.
Smích stichnul rázem.
Tu biskup vstal, hrom duněl v jeho hlasu:
„Nač prchat chcete němém ve úžasu?
Zda víte, nač to kamení zde? Stůjte
a Satanova věštce kamenujte!kamenujte!“
38