Bez hnutí brvy doved’ patřit v plamen,
když kat švih’ mečem, klidně řek’ své Amen!
jed’ kořínky a z potoku pil dlaní,
své hóry odříkal vždy do svítání.
Žil na koni; jen spal na tvrdé zemi
a celý den byl jeho jazyk němý;
jen někdy zkřivil rety nad obětí,
když Albigenským syčel v sluch: Jste kletí!
V Šimona z Montfortu byl ve družině,
a žoldák, který při kostkách a víně
všem platil posměchem a surovostí,
se před tím knězem bázní třás’ a zlostí,
neb všecko prohléd’, při všem k radě stával,
na místo pána časem rozkaz dával,
kam hnouti má se vojsko na kacíře.
Znal dobře lesy, věděl, v které díře
se ukrývají ti, po nichž tak slídil.
Když voják loupil, on výpravu řídil,
když pálil, on nes’ smolné věnce k tomu.
Co chce, co dělá, neřek’ pranikomu,
jen časem nahlíd’ v bulu papežovu
a na pochod se s tlupou pohnul znovu.
Den míjel za dnem; kacířů již málo
se do lesů a do hor v útěk dalo,
vsi prázdné vítaly je na pochodu,
poušť zívala, kde v bujném chorovodu
dřív jaro s žní si podávaly ruce.
Byl večer. Uzdou oře trhl prudce
a zastavil se, vojsko stálo taky,
zřel větvemi do dálky, pode mraky
tam hrálo světlo. Ves tam byla blízko,
v stín dubů tulila se, ve křovisko
jak hnízdo ptačí stuleno se skrývá.
Hle, s nízkých střech jak modravý kouř splývá!
Toť chvíle odpočinku, svatvečera!
Co’s dojemného mluví z toho šera,
jak o mladosti sen – leč s tuhou tváří
zřel chmurný kněz na krbu rudou záři,
jež planouc stromy byla vsi té zrádce.
„Zde konečně nám přece kyne práce,
to hnízdo znám, hned zapalte je mžikem!“
Pár smolných věnců zapálili, s křikem
se vrhli do vsi rázem, která vzplála
a jak stoh slámy v jednom ohni stála.
Kněz lhostejně se díval do plamenů.
Přes jeho ztuhlou tváři z pergamenu
hra stínů táhla. V spěchu na svém oři
přicválal Šimon, viděl, ves jak hoří,
a s výtkou pravil knězi sklopiv zraky:
„Zde nejsou všickni kacíři, znám taky
tu vesnici! Co nevinných zde spolu
jest odsouzeno pekla do plápolu!“
Kněz odvětil, škleb v tváři pohrdavé:
„Co po tom nám? Bůh najde juž ty pravé!“