Krvavý Egil.
„Ve slávě může syn tvůj žít,
jen ať se chrání lidskou krev pít!“
Tím čarodějky chvěl se ret,
když spatřil Egil boží svět.
Když otec jeho slyšel tu zvěst,
tlouk’ na stůl, až si rozbil pěst.
Pil, smál se v dobrém rozmaru:
„Žij mi, ty dítě Ragnarů!
Teď mohu klidně zavřít zrak
a klidně sejít v podsvětí mrak.
[48]
Dost ječmene mám i dost rév,
nač by můj syn pil lidskou krev.“
A mladý Egil rost’ a rost’,
byl otce pýcha, matky skvost.
Ba oblíbil jej sobě král,
že dvorů devět jemu dal,
co vasal by mu v službě stál.
A statný Egil statky vlád’,
žil vesele, byl zdráv a mlád.
A vojskem se v čas otočil,
loď mnohou chytře zaskočil.
A čeho v letě tak nabyli,
peněz a vína i obilí,
to v zimě projedli, propili.
A lodí osmnáct juž měl,
s kterými v šíré moře jel.
V to šíré moře bez hrází,
kam padá měsíc, zkad vychází.
49
V to veliké hvězd zrcadlo,
kam slunce spát jde, by omladlo.
A veselí si vyjeli
a věru bázně neměli.
Dí Egil: „Stožár zřím jak věž,
v před, hoši, Vendická to spřež,
to bude hon, to bude řež!“
A než to dořek’, lodí tlum
vzpjal nad obzor se k nebesům.
Jak obraz roztáh’ se a kles’
a letem šípu blíž se nes’.
Zřel Egil jejich vlajky vlát
a spočítal jich padesát.
A nežli všecky dopočet’,
juž Vendské lodě hřměly v před
a Egil v let a s nimi v střet.
A železem byli kaleni
ti mořští z Jomu tuleni.
50
Jak hromy zněly sekery,
železné háky a hevery.
A jako kroupy a vichřice
zvonily meče a přilbice,
však Egilovy nejvíce.
Loď každá jako divý pták,
když chytne kořisť ve zobák,
až pěna stříkala do oblak.
A divý náraz útoku,
až moře lkalo v hluboku.
A mužů křik, řev raněných,
a seker švih jak divý smích,
když koráb – tuleň bodnut v břich.
A jiný ptáku podoben,
když proklán šípem; zkrvaven
táh’ rudé pruhy v stříbro pěn.
A plachty – křídla svěsil již
a vodu pil a její tíž
ho táhla k zhoubě níž a níž.
51
A krev, kam oko pohledne
a bylo brzy poledne.
A ještě Egil v boji stál,
jak slunce nebem, on zde král.
Své Egil strhl brnění,
v němž stál tu jako v plameni.
I přílbu shodil, potu znoj
by volně tek’, a dál spěl v boj.
A neustál, až v poledni
loď pohroužena poslední.
A z jeho mužů pěti set
jich zbylo poraněných pět.
Děl Egil k svému panoši:
„Boj takový je rozkoší.
Jak obrů plémě jest můj lid,
však žízeň mám, jdi, dej mi pít.“
Šel panoš, brzy přišel zas
a úzkostí se chvěl mu hlas.
52
„Zle, pane, velký stih’ nás trud,
je rozbit každý s vínem sud.
A na palubě děsný zjev,
tam teče krev jen, krev a krev!“ –
„Nuž tedy krve dej mi pít,
či vítěz mám tu žízní mřít?“
A přílbu svou se země zved’,
hoch odešel a přišel hned.
A v přílbě víno s krví nes’,
a mrtev k jeho nohoum kles’.
A Egil přílbu k ústům vzpjal
a vypil douškem temný kal
a v boj se pustil znova dál.
A neustál, až vítěz byl,
vzal kořist velkou za podíl.
Leč král se všecko dozvěděl,
ku Egilu na Bornholm jel.
„Je pravda, to mi jenom zjev,“
se ptal ho, „lidskou že’s pil krev?“ –
53
„To pravda, králi, na mou čest,
já pil jsem krev, jak praví zvěst,
však z nouze jen, to pravda jest.“ –
„Nuž zpovědníka zavolej,
a odpuštění boží měj!“ –
„ChciChci, králikráli, udělati tak,
bůh svědek můj!“ a sklopil zrak.
Leč sotva dále odjel Knut,
děl Egil v duši nepohnut:
„Co bůh mi a co krále hněv,
mne divně pálí ona krev.
Chce novou zas, já žízeň mám,
v boj, druzi, chci být vůdcem vám!“
A celé leto na moři
Egila loďstvo táboří.
A loupí, co mu přijde vstříc,
leč Egil žízní víc a víc.
Když skončen boj, vzplá jeho hněv
a Egil pije lidskou krev.
54
Ne z přílby, ale z poháru
krev pije tak syn Ragnarů.
A v zimě s druhy v dvorci svém
jen krev zas hltá lačným rtem.
Král slyší to, k Bornholmu hned
se obrátí jak ptáka let.
A byly zrovna vánoce
a padlo sněhu hluboce.
A nebe bylo plné chmur,
když král vjel s davem v Egila dvůr.
„Ty nevíš, jak mi nemilé,
žes lidskou krev pil, Egile.
Teď ku pokání ještě čas,
nuž měj se k dílu, duši spas
a milostiv ti budu zas.“
Jak dříve Egil přislíbil
a opět v slovu pochybil.
A celé leto na moři
zas jeho loďstvo táboří.
55
A vánoční zas přišel čas,
když král se vrátil v Bornholm zas.
„Ty nevíš, jak mi nemilé,
však viset musíš, Egile,
za skutky svoje zlotřilé!“
A Egil na to: „Co tvůj hněv –
mne pálí příliš ona krev!
A oběs mne, já nechci žít,
když lidskou krev dál nesmím pít.“
Tak Egil děl a zasmušen
zved’ číši k rtům a v ní krev jen.
Král na to: „Vypravil jsem loď,
ta mořem vezla moji choť.
Nach plachty, lana hedvábí –
kde loď, Egile krvavý?“ –
„Kdes mořská schvátila ji hluš –
já chtěl jen krev – víc nevím juž.“
Král na to: „Vystrojil jsem člun,
zněl z přídy jeho hlahol strun.
56
Květ na palubě, stožáru,
a víno v mužstva poháru.
A samé zlato, samý lesk –
rci, schvátil snad jej boží blesk?
Pro syna mého nevěstu
jel – kdo mu svítil na cestu?“
Skráň Egil sklonil, chvíli ztich’
a pravil: „Smolný můj to vích!
Kles’ v moře koráb, pán i muž –
já chtěl jen krev, víc nevím juž.“
A král: „Mně je to nemilé,
však viset musíš, Egile.
Juž stojí čekan na dvoředvoře,
jak žil jsi, umři bez hoře!“
A pravil Egil: „Pravdu máš,
tím žízeň mou jen udoláš;
pojď, netřeba nám k tomu stráž!“
A vyšli. Kdos tu na prahu
jít králi vstříc měl odvahu.
57
To byla dceruška Egila,
Elina milá a spanilá.
Jí teprv bylo sedm let,
tvář její jabloňový květ.
A vlásky hrály do zlata,
že duše byla dojata.
Ta vzala krále za ruku
a děla jak v harf souzvuku:
„Teď, králi, budou vánoce,
chceš: mám tu zůstat bez otce?“
A její hlas tak měkce zněl,
že úžasem král oněměl.
A pravil: „Trhám starý dluh,
měj milost, jak má s námi bůh!“
To nahlas, avšak do ucha
děl Egilu, jenž bezducha:
„To jenom k vůli dítěti,
po svátcích musíš viseti!“
58
A Egil: „Díky, králi, vám,
po svátcích budu viset, sám
to provedu, to přísahám.“
V Bornholmu byly vánoce,
sníh bílý napad’ hluboce.
Kam pohled’ zrak, tam závěje
jak lilií když rozseje.
A hustou clonou zimních chmur
vzplál vánočními světly dvůr.
Strom Egil strojil, šťastný byl,
ze smíchu děcka štěstí pil.
A týden prchnul jako skok
a za dveřmi tu nový rok.
„Ten patří ještě k vánocům,“
děl Egil v moři mračných dum.
A přešel týden jako sen,
Tří králů nastal slavný den.
A pravil Egil k poledni:
„To lhůta moje poslední –
do zítřka, než se rozední!“
59
Vstal, spící děcko políbil
a vykonal, co přislíbil.
A s vlasem jeho vítr hrál
a východ slunce nachem vzplál –
v dvůr právě vjížděl Kanut král.
60