Večeře svatého Brandana.
Svatý Brandan v touze vřelé
pokřtíti chtěl celý svět,
země juž mu nestačila
i jel v moře mezi led.
Vody kol, v nich ledné tesy,
proužek země v dálce znik’,
v loďce svatý, na kře ledu
satan za ním, pekelník.
Vody kol, v nich ledné tesy,
ticho, mrazný chlad a děs;
světec nadšen zpíval žalmy
dívaje se do nebes:
„Všady tvoje láska svítí,
věčný bože zástupů,
nedej, by má pevná víra
padla peklu v potupu!“
[70]
Vody kol, v nich ledné tesy,
ticho, sníh a mrazný chlad.
Satan myslí: „Však ty ztichneš,
až noc přijde a s ní hlad.“
Dlouho jeli, v obzor ztmělý
sotva slyšet vesla vzlyk,
stále nadšen svatý zpíval,
dál se šklebil pekelník.
Večer tu a nad vodami
jako příkrov mlhy šer,
satan smál se: „Hojné kvasy,
muži boží, jez a ber!“
V tom jak bleskem nad hladinu
vymrskla se ryba z vln,
padla přímo světci k nohoum,
satan ztichl žasu pln.
A nad hlavou v kalné mlze
zazněl náhle divý šum,
zvedli skráně, nebem táhnul
bílých ptáků dlouhý tlum.
Šum rost’ v křik a ryk a ševel,
jako v hádku, jako v boj,
k lodi světce s výše klesnul
bílých ptáků celý roj.
71
„Hádají se,“ pravil svatý,
„kdo z nich ukojí můj hlad,
všady láska boží svítí
nebem, zemí, napořád.
A byť vše mne oklamalooklamalo“
– ku satanu stranou prál –
„z tvého zadku, pekla spratku
dost bych masa vyřezal.“
72