Pět dnů pan Bligger neopustil valy
a jeho lidé stáli jako skály,
na kterýchž jeho hrad se k nebi zdvihal.
Boj neustál; noc, ten sup černý, stíhal
bílého orla, den; boj nerozhodnut.
Na mostě zdvihacím sám Bligger bodnut
byl dvakrát šípem, lhostejně jej chytil
a z rány vytrh’; lev raněný řítil
se znova v seč. Tma padla v dlouhé lesy
a černý havran kroužil pod nebesy
a při pochodních bojováno dále.
Jak křídla narostla by každé skále,
tak zář se rozlívala rudá kolem,
a žhavé smoly kotle tekly dolem
jak potopa; voj pod hradbami řídnul,
hlas trouby padl v hluk a Bligger zhlídnul
v tmu spouštěje zas nové smůly řeku,
že nepřítel jest dole na útěku.
Však opatrný nespustil most, čekal,
juž dole ticho, smůly proud jen stékal
přes balvany a ohořelé trámy,
jež chvíli praskaly novými plamy,
zas vyšlehly a opět v šeru hasly.
Na mrtvých dole krkavci se pásli,
když Bligger vyšel v hrad; mdlé jeho tlupy
na nádvoří se kolem ohně kupí,
po valech znějí pádné kroky stráže.
Meč Bligger odpíná, číš vína káže
si přinésti, ji douškem v hrdlo zvrátí.
„Tak couvnuli jste, černí psové klatí,
o hrad můj rozbijete lebky hrdé!“
A zaklel zas, leh’ na své lože tvrdé
a v okamžiku usnul. Noc šla hradem,
jak příšera se vlekla, vodopádem
z ní beztvárný a hrozný sen se valil,
jak Bliggeru by bolehlavu nalil;
on snil: Mhy závoj nejdřív stisk’ mu oči;
kdos tmou jej strká, dokola jím točí,
kdos po něm dlaní obrovitou sahá,
tma kol, on hmatá, všady zeď jen nahá.
I ve snu rety zkřivil smích mu vzdorný,
on poznal stěny svojí lidomorny;
po stupních kráčel dolů plísní slizkých,
teď ohlas kroků vlastních v chodbách blízkých
jak umírá, on slyší, stále níže;
a hmatá zas, ví dobře, tady mříže
je v otvoře, kop’ do ní, rozlítla se,
dech sklepa vlhký hraje v jeho vlase.
Chce stát, leč kdosi ku předu jej táhne,
teď závoj spad’ mu s očí, on se nahne
a vidí, stojí zrovna nad otvorem,
jenž v podzemní sluj vede; stínů sborem,
jenž honily se po stěnách a zemi,
zří rumpál s okovem, jímž v ten hrob němý,
v ten jícen smrti, vězně spouštívali.
Jak slzy kapky vlhka rozplývaly
se na kamenné obrubě té studny,
jen časem mříží luny paprsk bludný
šleh’ v díru, která jako propast zela,
jak hrdlo láhve nahoře tvar měla,
jímž pouze okov prošel, polokruhem
se šířila; kdo hrdlo spjaté kruhem
tam spuštěn byl, víc neuviděl světla.
Tu oběť, která v okovu tam slétla,
tma s hrůzou chytly v náruč a ji strhly
na kostí hromadu, pak chřtán jí zdrhly,
by nevolala; přišel hlad, co začne,
to dodělá pak noc a krysy lačné,
a příkrovem to skryje zapomnění.
Na kraji této studny Bligger v snění
stál jako přimrazen a do tmy zíral;
teď ohled’ se, jak stínů tlum by sbíral
se v postavu, kdos u něho stál náhle.
Host divný, dlouhé kosti žluté, spráhlé,
mu čněly z hadrů, čelisť beze masa
se třásla pod helmou. „Aj, kýho ďasa,
pan Bligger!“ sípal neznámý hlas ostrý.
„Buď vítán!“ Bligger ohled’ se a kostry
zas viděl dvě, ty z druhých koutů k němu
se shrnuly; u lidomorny lemu
stál němý v hrozné této společnosti,
zřel, jejich hadry jak koukaly kosti,
zrak zmijí kterak v duše dno jej bodal.
A první náhle holý hnát mu podal.
„Juž nedivím se, že’s tak málo dvorný;
ty neznáš mne, jsem pán té lidomorny,
já stavěl hrad tvůj a ty sklepy tady,
leč chycen v pasti vlastní mřel jsem hlady
zde v této věži, tak se často stává.“
– „Já,“ děla postava zas druhá, tmavá,
„jsem vržen v propasť byl od tvého děda!“
– „A mne,“ dí třetí kostra v hadrech bledá,
„znáš příliš dobře; sám jsi vlastní pěstí
mne srazil dolů – jsem tvá žena!“ „Štěstí,“
děl první zas, „že’s přišel k nám; čas dlouhý
nám lépe uteče. Viz, luny prouhy
sem oknem padají, dost světla máme;
pojď, zahrajem si v kostky! Ještě známe
z dob pradávných tu hru!“ A rychlým chvatem
do cárů svojich sáhnul dlouhým hnátem
a vytáh’ kostky; na kámen je hodil.
Zvuk příšerný! „Oč hrajem? jaký podíl
mám z té hry míti, vyhraju-li, braši?“
se Bligger ptal, „mne hra ta nepostraší,
já nevím, co má v žití pro mne cenu!“
Kol díry svorně sedli na kamenu.
„Dva vrhy máš, my každý jeden; živý
ty’s jediný zde, my jsme spravedliví!“
A Bligger kostky vzal, dlaň se mu třásla,
zřel na kostky a jeho duše žasla.
Tak lehké dřív, teď stále těžší v ruce
a Bligger, jak chtěl hodit jimi prudce,
zřel na nich divné kresby, hrubé čáry:
bůh Otec na jedné jak člověk starý
měl hlavu v trojhranu, na druhé žena
na kouli stála, která okřídlená,
a Bligger kostky váže ve své pěsti,
v ní rázem poznal chmurný symbol štěstí.
Na třetí kostce císař pod korunou,
na čtvrté papež hrubou kreslen runou;
co na páté, si Bligger nevším’ ani,
a chvíli vážil kostky ve své dlani
a hodil – Kostky čtyry prázdné byly,
na páté císař. „Právě přede chvílí
jsem zahnal ho od valů svého hradu,“
děl Bligger v smíchu; „ten ku mému pádu
ni stébla nepřiloží!“ Znova hodil:
„Tak! papež! Věru čertem já se zrodil!
dal do klatby mne loni; však na žule
můj hrad a jeho vysmívám se bulle!“
Vzal kostky první stín a hodil. „Štěstí!“
křik’ Bligger, smál se, v bok se třískal pěstí;
„ta nevěstka? Hoď ty! Co máš? Mluv!“ – „Boha!“
„Ha, ha! ta pohádka jest přeubohá,
sta let již pouze blázen na ni věří!“
Stín třetí kostky vzal a Bliggra měří
svým ostrým zrakem. Kostky padly na zem;
a Bligger, bleskem zchvácený dub, rázem
se začal chvět: na kostce páté byla
Smrt vyryta. A náhle opustila
jej zmužilost a vzdor a síla všecka;
ten obr byl teď třtinou v rukou děcka.
„Jsi souzen!“ první stín mu děsně sípal,
„jsi souzen!“ druhý a již rumpál skřípal,
„jsi souzen!“ volal soudu troubou třetí
a s výše osudný již okov letí.
Šest hnátů chytlo Bliggra, v okov prázdný
ho jako stýblo vrhlo a v let srázný
to hřmělo dolů v lidomornu dále,
vždy hloub a hloub a hloub po hladké skále,
až jakby náhle blesk mu v oči blýsknul,
o propasti dno těžký okov třísknul,
a Bligger procit...
Protáhnul své údy
a přejel rukou čelo; ticho všudy.
To mátlo jej, vstal, chytil meč a křičel.
Kol ticho; netopýr u stropu kvičel
a vlašťovka kol okna poletala.
„Hoj, panoši a strážce!“ Ticho! Skála,
na níž hrad stál, se jeho hlasem chvěla;
pod jeho těžkým krokem jizba zněla.
Šel mračný pod snů tíhou, v pochyb moři,
na chodby vyšel a pak na nádvoří;
ni muže kol. Šel k branám; všecky v řadě
jsou zazděny. On zůstal zamčen v hradě
a zrazen, opuštěn, v ty skalní stěny
od vlastních mláďat jak sup vyhostěný,
tak sám a sám. I křičel, a se vztekal.
Den minul, přišla noc, on stále čekal;
snad někdo přec, snad jediný tu zůstal,
však ticho, nikdo, a bol jeho zrůstal.
Noc přišla, vichr skučel, v chodbách kvílil,
a Bligger volal v závod s ním a šílil.
Teď praskly schody, teď se hnuly dveře
a Bligger viděl stíny v pološeře;
šel za nimi, šel dál, šel neustále,
tu lidomorna a tu díra v skále,
tu rumpál s okovem – tam skočil rázem –
a těžkou ranou dopad’ okov na zem.