II.
APOTHEOSA.
Lidstvo! Velký strome svatý,
kořeny tvé – otci,
není smrti, není ztráty,
nic neznikne v noci!
Vnuk z nich ssaje síly,
vzdor a vytrvalost,
k velikému cíli
houževnatost, stálost.
Čím hloub kořeny nám leží,
otců našich síla,
v syny tryskající, svěží,
se nám probudila;
na ní plnost snětí,
na ní zralost plodů,
svítí v dětech dětí
od rodu jdouc k rodu!
12
Všecko otcům děkujeme,
vzruch i jaré chtění,
veliký cíl, kam se pneme
v bouří burácení;
že v nás houževnatost,
bádavá též hlava,
za tu sílu, zdatnost
kořenům buď sláva!
Všecko šlehlo z vás v nás, otci,
jste v nás dále živi!
Žižko, nepropadl’s noci,noci
jak ty, Huse snivý!
Amosův duch nový, ryzí
a tvůj věhlas, Jiří,
nikdy z vnuků nevymizí,
jak dnes plá a víří!
Křivdy popravených pánů,
exulantů hoře,
velké čekání až k ránu
a běd valné moře,
láska k matce bědné,
tužba v lepší dobu
trhá, jak se zvedne,
i vám příkrov hrobů!
Z kořenů, z vás démonickou
cestou v stálém ruchu
síla vniká ve hruď lidskou,
v zápasy jak duchů!
13
Ohně žár i světlo
hřát nás neustává,
by vše zrálo, kvetlo,
kořenům buď sláva!
14