PO VICHRU.
Přicválal, přidupal, prsty jen zalupal
synáček vichr k tatíku vzduchu:
„Nejsem já děsnější sluneční nad úpal,
sotva zem sžehne mroucí on v suchu.
Já však jen přiletím k haluzím, ke snětím,
korun jich sotva prstem se dotknu,
v tanci již sveřepém vrazím v ně oštěpem,
srdce jich svými údery protknu!
Hoj, jak to zapraská, ohlasy zamlaská
v doupatech, stržích, v soutěskách skalin,
a jak to zahýká, dech můj když dotýká
smrčin se, olší, ostružin, malin.
Pak sjedu v hlubinu, do starých modřínů
opru se celou posupnou tíží,
v šíleném zápasu břízám pak do vlasu
vpletu se, jejich lomcuji mříží!
32
Vrazím pak v kaštany, oloupám platány,
v chumáči jednom, v změti je nechám,
v padrť je rozlámu, vzdušném svém na prámu
do dálky někam vítězně spěchám.
Do vod, kde blízko jez, titánský nebozez
ohromným hrotem zapadnu rázem,
kachny tam vyplaším, sluky v let povznáším,
svinu se v rokle, zasyčím plazem.
Sta hromů ohlasem, báječná síla jsem,
třepící duby mlatem a šlehem,
vyrvu je z kořenů – proč vrbu stařenu
ušetřím pouze nad tůně břehem?
Ale což, vím to sám? – Dále již pospíchám,
přes lada pustá vítězně táhnu...
prstem než náhody v ten klavír přírody
bezmezný, valný, vítězný sáhnu!
Zatím vše ohromím, rozštípám, přelomím;
se mnou jsi, taťko, spokojen trochu?“
„Pravdu máš, synu můj, vzduchu jsi svědomím,
vyčisť jej, vyčisť, čacký můj hochu!“
33