PO VICHRU.

PO VICHRU.
Přicválal, přidupal, prsty jen zalupal synáček vichr k tatíku vzduchu: „Nejsem já děsnější sluneční nad úpal, sotva zem sžehne mroucí on v suchu. Já však jen přiletím k haluzím, ke snětím, korun jich sotva prstem se dotknu, v tanci již sveřepém vrazím v ně oštěpem, srdce jich svými údery protknu! Hoj, jak to zapraská, ohlasy zamlaská v doupatech, stržích, v soutěskách skalin, a jak to zahýká, dech můj když dotýká smrčin se, olší, ostružin, malin. Pak sjedu v hlubinu, do starých modřínů opru se celou posupnou tíží, v šíleném zápasu břízám pak do vlasu vpletu se, jejich lomcuji mříží! 32 Vrazím pak v kaštany, oloupám platány, v chumáči jednom, v změti je nechám, v padrť je rozlámu, vzdušném svém na prámu do dálky někam vítězně spěchám. Do vod, kde blízko jez, titánský nebozez ohromným hrotem zapadnu rázem, kachny tam vyplaším, sluky v let povznáším, svinu se v rokle, zasyčím plazem. Sta hromů ohlasem, báječná síla jsem, třepící duby mlatem a šlehem, vyrvu je z kořenů – proč vrbu stařenu ušetřím pouze nad tůně břehem? Ale což, vím to sám? – Dále již pospíchám, přes lada pustá vítězně táhnu... prstem než náhody v ten klavír přírody bezmezný, valný, vítězný sáhnu! Zatím vše ohromím, rozštípám, přelomím; se mnou jsi, taťko, spokojen trochu?“ „Pravdu máš, synu můj, vzduchu jsi svědomím, vyčisť jej, vyčisť, čacký můj hochu!“ 33