NA BĚLOHORSKÉ PLÁNI.

NA BĚLOHORSKÉ PLÁNI.
V dál táhne se jak lebka obrovitá, na které všecky vichry slaví sjezdy; tam břevnovského kláštera zeď kmitá a v dálce chmurný letohrádek Hvězdy. Vždy smutno zde; tu nezatiká ptáče, jen vítr zatočí se žalným kvilem; a sem tam v nízkých keřích smutně pláče, než usne v starých zdech neb v lomu bílém. I v parném létě vše tu mrtvé, němé, stín chládku nedá lesa na pokraji, a řídkou trávou, kterou plaše jdeme, vzpomínky dávných dějů přelétají. Však nejsmutněji zde jest v listopadu, kdy přelétavé mhy zde hrady staví, i kámen slzí v podzimkovém chladu a kročej poutníka se nezastaví. 91 Za mračny vran kdy havranů se stáda sem přiženou a svět se v stíny halí, a měsíc, umrlec, se dívá v lada a za ním černá Noc se tiše valí. Ó, prchej, poutníku zde opozdilý! Vím, krokem každičkým že zdá se tobě, zem otvírá se, hnát z ní čouhá bílý a lebky okraj neb čelisti obě. A v dálce z hrobů zvedají se ruce a větrem divoce kdos jimi lomí, a slyšíš krok v dál ženoucí se prudce a pod zemí cos, vzdálené jak hromy. A přes kláštera Břevnovského hradbu sem mrtví dívají se v hřbitov větší, kde celý národ losu děsnou klatbu si odpykal, než dokrvácel v křeči. Ten hovor mrtvých pouze vichr stihne, jak fantasma se hatí, vře a choulí, a freskou tou se celý národ mihne jak věčný galejník na noze s koulí. 92