CESTA NA VALDEK.

Jaroslav Vrchlický

CESTA NA VALDEK.
Šlehají až do povozu staré modříny. Jedem srázně v hloub a zvolna v strmé výšiny! Cesta hvozdy nekonečná, kolem vůně, chlad, šumí lesy, jak by kdesi zpíval vodopád. Koketně se směje v listí zralá malina, hříbek volá: „Utrhni mne!“ – kde ční skalina, v úvoz mračí se, je celá kryta netřeskem, a my tiše jedem jako v ráji nebeském. Stromy řídnou, zpět jich stěna couvá zvlněná, v ostružinách náhle kyne v dál tříšť kamenná, jak by celá stěna skalní sem se sřítila, sotva drobná do balvanů kleč se chytila. Divná náhle mezi lesy skalná zahrada, v koutech vlhkých přeslička tu chudá převládá, na dlouhých se stoncích třesou květy vrbice, koníků a cvrčků v štěrku vrou tu tisíce. 96 Sem tam divizna se kývá nádherná, nebes báň jest jak zvon modrý hlubá, nesměrná, a ty útlé zvonky v trávě, její odlika, modrají se drobné stejně jak ta veliká. Z dálky zalehne sem výstřel, aby v dálce zhas’, a my jedem dál tím rájem v stíny, chlad a jas. Krásná vlasti, v kruhu světa kraji jediný! Jak nám šlehají až v povoz staré modříny! 97