ALTA QUIES.

Jaroslav Vrchlický

ALTA QUIES.
Náhle rázem, jak by někam zapad’, v rokli usnul vítr uštván honem, v rudé pruhy zažehnal se západ, jakby slední silou před svým skonem, a den celý, nějak divně šerý, tlumil různý ruch svůj tisícerý a se loučil podvečerním zvonem. Alta Quies! – Velký mír a svatý v pláň se snesl na žeň zlatem zralou, bezdný, nesmírný a vrchovatý, ani notou neporušen malou, kterou cvrček, poustevníček hlíny, aspoň oživuje temné stíny, jednotvárnou písní vytrvalou. Alta Quies! – Veliké lip kmeny rády míru tomu v náruč klesly, přes den větru honbou unaveny, koruny své k výši slavně vznesly; 23 list se nehnul snětí sukovitou, ztajilo vše hudbu v sobě skrytou pod měsíce stříbrnými vesly. Alta Quies! – Motýl, hmyz a včela, bzučivý čmel v slunečnicích, slezích, havěť vzduchu, vod se odmlčela, ptáci zmlkli v keřích i všech mezích; předměty vše jako kresby byly, siluetou svou se v nebe vryly, týž klid v řece i na obou březích. Alta Quies! – Když vsled i zvon ztichnul, klid ten kterou ducha olovnicí, abys jednou nad tím nepovzdychnul, chceš jen zbádat, duchu vzdorující? Proč jen člověk v tomto tichu hmoty slyší v sobě nejvíc všecky noty nenasytné, bouřné, zoufající? 24