REFRAIN.

Jaroslav Vrchlický

REFRAIN.
Kraj byl jako velká kniha, v které možno jasně číst, hladká skála zavírala poslední té knihy list, přímé čáry polních mezí, šikmé čáry borků výš, a nad vším se azur klenul, vyhloubená, bezdná číš. Mně se zdálo, tímto krajem že jsem jediný sám šel, čet’, jak usmíval se jasem, mráčků přeletem se tměl, čet’, co v ony líchy polí, v lesy, skály psal tam čas od kořenů černých v zemi výš až v nebes modrojas. A já utrh’ kvítek svlačce, bílý tak a čistý byl, a já z něho prostou jeho, sladkou, milou vůni pil, jak by duší země byla a ten svlačec země rtem, a já na tom retu visel, na rtu matky, blah a něm. A s tím svlačcem na svém retu, jak jsem kraj ten procházel, začal hlavou znít mi refrain, vracel se a stále zněl, jako na stuhu když dítě korálky si navěší: Pojď a podej pohár ticha v mlází mi a ořeší! 25