I. PÍSEŇ KOŘENŮ.

I.
PÍSEŇ KOŘENŮ.
„Jen se, braši, protáhněme v staré matce zemi! pijme tam, co nalezneme, všemi ručejemi: vždycky staré Síly vzdor a vytrvalost, k velikému cíli houževnatost, stálost! Neoblomné vytrvání proti každé bouři, proti větrům odhodlání, když se z vrchů kouří, zhrdu proti blesku, když nám sjíždí po pni, třeba v hromotřesku bouře předpotopní! 9 Vědomí, že my to nesem, v čem ty vichry třeští, a že my se nezatřesem v krupobití, v dešti. Větve mají právo prohýbat se vánkem, nám je v zemi zdrávo nekonečným spánkem. Náš však spánek – to zdroj bytí; základny jsme všeho odvěkého v zemi žití, bezdna nezměrného! Na nás mladé listí, na nás květ a plody, vše, co zrá, se čistí, pouští ve závody. Naše jest jen země vůně, čerstvá vůně hlíny, naše taje v skalin lůně s hrobů tmou a stíny; tmou se nejlíp život chytá prvních vláken matky, tmou se živí, vře a splítá veškerý taj látky. Jen se, braši, protáhněme v staré naší zemi, dokavad k ní pevně lneme, žijem, třeba němy. 10 Šťáva, která běží a se námi třese, nový život svěží věčné hmoty nese!“ 11