DUBŮM ROŽMBERSKÉHO RYBNÍKA.
Den v červnu sálavý, kol nebes azur čistý,
ni mráčku v dohledu, tož z města ven jsem vyšel,
po hrázi k rybníkům, pít světlo mezi listy;
již z dálky olbřímích jsem dubů nápěv slyšel:
„Na břehy do dálky jsme harfy rozstavené,
by vichr do nich sáh’ svou vševládnoucí rukou,
spěj rychle, poutníče, za větrem bouř se žene,
jak prosebníků dlaň o sebe větve tlukou.
Spěj v stín a samotu, spěj pod mech naší kůry,
zkad hymny mystické se ve dne v noci nesou,
k nám slunce hovoří i hvězdný promyk s hůry,
a v nich se ozvěny z tvých otců duší třesou.
Pan Krčín z Jelčan kdys nás rukou přeumělou
a mozku důmyslem v ty rozestavil břehy,
by ve vln útoky jsme zřely, v pěnu ztmělou,
by nezlekaly nás ni hrom ni blesků šlehy.
101
By naše kořeny gigantů byly páže,
jež hráz kol třímají a pevnou rukou drží,
by celé oblasti vod těchto byly stráže,
hrozící trhlině, by nestala se strží.
Tak v hlavě bádavé a rukou svojí silnou
jak věků pečetě nás kladl všady kolem,
jsme bratři hlídači, jsme věštců radou pilnou,
jen směle sáhnout v nás a dál zpěv hučí polem.
Zpěv, slok věšteckých pln, zpěv starý, žalující,
zpěv, ohlas zašlých dob, zpěv, žertva věků příštích,
jak vozů husitských hrom z dáli hlaholící,
žalm tryzny, sebraný všech českých na bojištích.
Hlas věčný prostoru, hlas kosmu v živlů boji,
a zpěv ten slavně zní, a my jej hlaholíme,
a země poslouchá, mrak nad hlavou nám stojí,
a blesk se v dálce kmit’ a zhluboka to hříme.
Ó bouře, vítej nám! My hráze udržíme!“
***
V tom vichr mohutný do klenby dubů vrazil,
ty paže zděšené výš vzpjaly k nebesům,
zněl ševel v rákosí, jak výkřik dubů zmrazil
by shůry vyšší kyn, jen z vln zněl ruch a šum.
Kraj s maskou tragickou stál v němou hrůzu vnořen,
stvol trávy k nebi lkal: „Chci pít a pít, jen pít!“
102
a mechem obrostlý, v zem vrytý, skrytý kořen
se chvěl, jak z mechu rty své chtěl by otevřít.
Kraj v novém blesku vzplál, hrom zahouk’ dutě za ním,
a vlny vzkypěly, a stíny mračen v chvat
svým černým hřebenem div nesjely k jich skráním,
jež bílé vzdouvaly se větrem napořád.
To chvíle příměří, to stagnace je chvílí,
kam vrhne se ten boj a kde se vybije?
Jen snítky kručinky se snivě k břehům chýlí
a rudá vrbice a polní lilie.
A vody rozsáhlé do dálky kalně svítí,
to proudy, peřeje, to nesměrných vln shluk,
sem tam se racek zved’, jich hřebeny se řítí,
jak hvězda zapadá, kde obruba je luk.
A v dubech šumí to tak opojivě, sladce,
tak snivě, toužebně, tak unyle, tak mdle,
že duši myslící tu jako ve pohádce,
když v nesmírném těch vod se zhlíží zrcadle!
***
Bouř celá, nádherná jen v tichý déšť se svedla,
hrom v hudbu roztavil se zpívajících snětí,
a přišla Legenda a vedle mne si sedla,
jen slyšet její hlas, tvář její neviděti.
103
A z dubů košatých se nesly zvěsti ke mně,
list každý jazyk byl a svojí zpíval notou,
tak sladce, kouzelně, tak přítulně a jemně,
jak věky posvěcen a nesmrtelnou hmotou:
***
„Ó synu vteřiny, dnes jsi! – My zítra budem;
my vítáme tě dnes a zapomenem již,
na listu z kroniky tvých dědů, servaném, chudém
se hrdě tyčíme, neb rostem z matky výš.
Kde Rožmberci jsou, již pyšnili se námi?
I dědiců jich prach tma uren zamyká,
my pouze stojíme vesmíru varhanami,
čím v slavný hovor náš tvá píseň básníka?“ –
„Ó stromy,“ děl jsem k nim, „vy ovšem pravdu máte,
na hradě, kroků pár, duch otců starých všech
jen žije v zakletí, sny jejich dřímou spjaté,spjaté
v žloutnoucích kronikách a tlících archivech.
A já, syn vteřiny, jež mdlá a slepá k tomu,
se marně potácím, svých snah a směrů plen.
Co zmohu? Duby, vy mluvíte aspoň k hromu
a ku vln zrcadlu, jež plné stálých změn.
Ó, stůjte po věky, vichřicí nezdolány,
pan Krčín z Jelčan ať pne nad vámi svou dlaň,
víc říci můžete než popsaných blan strany,
jen tyčte srdnatě v mrak černý zpupnou skráň!
104
Jste světem pro sebe, olbřími, staré duby,
vy harfy praotců, vy věků Memnoni,
ať všecko serve čas i zpěv můj do záhuby,
vás nové zory svit jak dnes vždy osloní!
Pták ve vás zazpívá, brouk svoji krovku zvedne,
a bludná píseň má z úst hocha, děvčete
jen matným ohlasem k vám zabloudí a sedne,
vy králi velkých vod, vy duby stoleté!“
105