HYMNUS.

HYMNUS.
Velkou hymnu kosmu tkáti chtěl bych jeho nad hloubí. Nemůžeš jej obsáhnouti, červ se s věčnem nesnoubí. Prostor i čas nekonečný žárlivé dvě sestry jsou, snahy tvé jsou pouhé tečny, blíží se – je nestihnou. Mravence viz v šedé hlíně, kondora až v oblaku, s vichry silně, s hmotou líně, oba svět jsou zázraků; na květině zhlédni včelu, vola jít za pluhem svým, v plesu člověka i želu, vše ti jedním tajemstvím! Změny země neustálé v rozkvětu i odkvětu 54 pějí samé hymny stále praduchu i prasvětu. Hmota dýchá, jásá, žije, jeden vír a jeden tep, nekonečná harmonie, hleď jen, bysi neoslep! Konstelací myriady, sluncí celé soustavy splítají se v rojích, stády v bezedno tvé u hlavy. Co chce Fantasie kotva? Co tvá střelka přezvědu? První šeptá: „Dojdu sotva,“ druhá: „Více nesvedu!“ Bublino ty okamžiku, chvěj se mžikem nad tůní v zpěvu ptačím, živlů ryku, čti vše, co tu zaduní. Chápej, co tu ozývá se, pronikni hloub mlčení! Všecko jest a vše jen zdá se, vše hřmí vpřed a nelení! Nekonečné, velké básni ty chceš vykladačem být? Vše dí: „Mlč!“ anebo „Žasni!“, rozum stejně jako cit. Jiskra v celé Mléčné dráze, zaplaň chvíli – klidně zhyň, 55 dál vše půjde v rovnováze. Co tu víc a co tu míň? Haleluja! velké Tomu či té síle? – Jedno jest v chaosu tmách, v blescích hromů i v kaskádách věčných hvězd; moře dávném ve příboji, v sutkách ledu, ve vidmech jedno stojí a vše pojí jeden nesmrtelný dech! 56