Velkou hymnu kosmu tkáti
chtěl bych jeho nad hloubí.
Nemůžeš jej obsáhnouti,
červ se s věčnem nesnoubí.
Prostor i čas nekonečný
žárlivé dvě sestry jsou,
snahy tvé jsou pouhé tečny,
blíží se – je nestihnou.
Mravence viz v šedé hlíně,
kondora až v oblaku,
s vichry silně, s hmotou líně,
oba svět jsou zázraků;
na květině zhlédni včelu,
vola jít za pluhem svým,
v plesu člověka i želu,
vše ti jedním tajemstvím!
Změny země neustálé
v rozkvětu i odkvětu
pějí samé hymny stále
praduchu i prasvětu.
Hmota dýchá, jásá, žije,
jeden vír a jeden tep,
nekonečná harmonie,
hleď jen, bysi neoslep!
Konstelací myriady,
sluncí celé soustavy
splítají se v rojích, stády
v bezedno tvé u hlavy.
Co chce Fantasie kotva?
Co tvá střelka přezvědu?
První šeptá: „Dojdu sotva,“
druhá: „Více nesvedu!“
Bublino ty okamžiku,
chvěj se mžikem nad tůní
v zpěvu ptačím, živlů ryku,
čti vše, co tu zaduní.
Chápej, co tu ozývá se,
pronikni hloub mlčení!
Všecko jest a vše jen zdá se,
vše hřmí vpřed a nelení!
Nekonečné, velké básni
ty chceš vykladačem být?
Vše dí: „Mlč!“ anebo „Žasni!“,
rozum stejně jako cit.
Jiskra v celé Mléčné dráze,
zaplaň chvíli – klidně zhyň,
dál vše půjde v rovnováze.
Co tu víc a co tu míň?
Haleluja! velké Tomu
či té síle? – Jedno jest
v chaosu tmách, v blescích hromů
i v kaskádách věčných hvězd;
moře dávném ve příboji,
v sutkách ledu, ve vidmech
jedno stojí a vše pojí
jeden nesmrtelný dech!