HODY.

HODY.
Hoří léta sláva žhavě, klasům to již praská v hlavě, zem je rovna ztuhlé lávě, se všech stran to ohněm žhne; strom kde skály na okřídlí kořeny sáh’ ve tříšť břidly, tam jen trochu chládku sídlí v koruně mu tajemné. Této hustém ve náručí písněmi to stále zvučí, dýchá, skoro větrem hučí, neb na hrušky, pláňata, jež tam skrze listí svítí, vosa též se ráda chytí, vidouc, jak se na nich nítí paprsk slunce do zlata. Dlouho dost již oblétala, než se v posled odhodlala 27 chytnout, mlsalka ta malá, nejzralejší z hrušek všech; přissála se na ni celá, sotva bříškem zavrtěla, a již ssajíc oněměla v požitku a radostech. Panenka tak útlá v pase dává příklad druhých chase, kde již celý roj se pase, přibatolil se pan čmel, dutým basem jen se ozval a již k hodům všecky pozval, „Spěšte, než by vichr rozvál nám kvas tento!“ zabzučel. Jeptiška též, můrka bílá, odkuds z tmy se odvážila a již ssála a již pila šťávu sladkou po kmeni, která z plodu zvolna tekla, sotvaže doň vosa sekla, a se leskla, jak se vlekla zlatem v slunka záření. Poledne! I pavouk šedý po své niti naposledy vysoukal se v druhých sledy, do středu své hvězdy sed’, šídlo v safírovém hávu, sotva zčeřilo kol trávu, 28 jak šperk v rozčesanou hlavu,hlavu kleslo v plnou plodů snět. Slavné, velké přijímání! Jedno lásky hodování! K ovoci se všecko sklání, admirál též, parádník, zahrál křídly v polokruhu, jen se mihl v květném luhu a pak celou skvostnou duhu jich tam složil, v strom jak vnik’. Nepohnul kmen haluzemi, nechal drancovat se všemi... „Sláva nebi! Sláva zemi, že to smí a může být!“ děly jeho vzrůst a jarost. „Za každý plod, jenž mi narost, díky, nemusím mít starost, u mne lze přec dlít i žít!“ 29