POD SVATOBOREM.

POD SVATOBOREM.
Mračíte se, staré hvozdy, nad krajinou naší? Kam jste daly žluvy, drozdy? Sekera je plaší; pod ní staré dřevo padá, nad ním ale zeleň mladá raší. Věčný zákon – cos tu stlívá, znovu se cos rodí, žežhulka, host pozdní, zpívá, i když v mlhách brodí hřebeny se táhlých strání, po nichž duch, jenž Čechy chrání, chodí. Vidím jej, jak vážně kráčí, Svatobor slul dědu, rosou vlhkou svůj plášť máčí ve balvanů středu; 93 slzu bolu zmáčkne v líci, zastaví se nad Sušicí v sledu. Našich dědů duchu strážný, při nás buď i příště! Skloněn, zadumán i vážný tam, kde pohřebiště černá se, kde sosna zpívá, kde se i v kmen zdravý vrývá klíště. Klíště zhoubné, krev jež pije Šumavěnky dětí, klíště zrady, zmar jež sije, cizáctvím v kraj letí; sežehni je, duchu vlasti, znič je v dřeni, znič je v chrastí snětí! Zjasněte se, staré hvozdy, nad krajinou naší! Vzkřiste zmlklé žluvy, drozdy, sekera jež plaší! Zahoř, starý Svatobore! Mízu cítím, v prsti choré raší! 94