HLAS.

HLAS.
U velkého jsem stromu stál, nad kterým zářný blankyt plál, v němž podivný zněl šum a ruch, jak víno opojný byl vzduch. A z toho ruchu much a včel se jeden hlas výš povznášel, byl temně přísný, kovový a silný, nijak hrobový. Ten děl: „Co vše tu kolotá, je velká píseň života! Ty, dítě prachu, zbožně staň a uctivě svou nachyl skráň! Neb já jsem žití hlasem zde, neptej se, odkud zním a kde, jen když mne slyšíš, dosti jest, jdu z kořenů až k výši hvězd! 40 Ó hloubko, šířko, výsosti! Já jsem ta píseň radosti! Já přírody jsem valný zvuk, smíc hrdličky, křepelky tluk. Já jsem ten jasný kosa hvizd, já jsem ten ruch a ševel hnízd, ten křídel, krovek shluk a šum, od země znící k nebesům! Já jelenů jsem říjení, když mlhy zjitra v jeseni se shluknou vlhký na pažit, kdy cítí tvor, jak sladko žít! Jsem hluboký dech obory, když slunce kleslo za hory a vylévá své krve číš v kolouchů šerou, ztichlou říš. Jsem svědek všeho života, jsem hlas, jímž mluví samota, i tenkrát, ztich’-li slední ruch, jsem v tišině té živý bůh! Ó náplni té radosti, když člověka strom pohostí svým chladem, stíny v letní žár, kde mdloba tu, kde suchopár? 41 Já svědkem všeho bytí jsem, já zamyslím se nad prsem, jejž dítku žena podává na mezi, která krvavá je vlčím mákem celičká, kde lítá čmel a včelička, svítící, zlaté atomy tam hlubokými pod stromy! Ó, radosti! Ó, jásote! Ó, kypící kol živote, ty lidstva svátku nejvyšší pod buky jako cypřiši! Já jsem to, který v polednu jak cvrček zpívám v bezednu skal, v nichž probuzen starý Pan se vzbudí náhle zburcován. Mnou vzbouzí se bůh-kozonoh a chví se dřín a chví se hloh, já do skalin houk’, jeden hles, a svatý postrach čeří les. A zvířen prach, štěrk uniká pod chvatnou nohou poutníka, jenž zchvácen běží, bůhví kam, však Pan, to já se chechtám tam. 42 Ó radosti! Ó nadšení! Ó božské smyslů šílení! Ať hoří nebe, zpívá zem! vždy hlasem všehomíra jsem!jsem!“ 4543