HRADČANSKÉ PALÁCE.

Jaroslav Vrchlický

HRADČANSKÉ PALÁCE.
Paláce staré, vrata erbů plna, vy zaprášená okna koutů všech, k vám darmo života se vzpíná vlna, neb v tříšti o vás láme se a ztichá, kde s kleneb, štítů, chodeb stará pýcha vyznívá v smutku akkordech... Čas kolem jde a nepočítá roků; o dveří z bronzu těžká klepátka snad utlouk’ se, když dobývat chtěl v skoku, co bylo zde a do budoucna plálo... však nedobyl – vše vidíš, jak tu stálo, zde času let jest – pohádka! Snad nový dědic zde jen ticho zruší, když po letech nastoupí majorát, v portrétech po zdích spatří dědů duši. Zda pochopí ji? – Nač se namáhati! Nač fantomy se ze snů burcovati? Po cestě bude dobře spát! 89 Na nedoměrné měsíců pak řady se nehnou v oknech mrtvých rolety – Vrátného s panskou nic neruší spády, buď sklípnou si, buď taroky si hodí, a staré paláce... ať, jak chtí, časy chodí, spí stejně dnes jak před lety... 90