TOPŮLKA.

TOPŮLKA.
Úzký, štíhlý topol stojí na stráni nad chmelnicemi, jak by na stráži stál v kraji, zdaleka jest viděn všemi, ošlehaný, větry zdraný, jako stará zástava vítá stejně zlatá jitra jako jitra mlhavá. „Topůlka“ jej zovou v kraji do šíra i do daleka, otřískán a sukovatý obzírá svět – nač tu čeká? Kolem kdy mne vedla cesta, hbitý krok mne unavil, pod topůlkou v řídkém stínu rád jsem vždy se zastavil. Na obzoru, jak na mořské výspě v mračen halen plášti, starý Mělník s hradem Karla chmurné čelo stále vraští, pod ním stříbrný pás řeky, orné lány k obzoru, vinic pruhy, chmelnic stuhy v malebném jak táboru. Křivolaké břehy Labe, sem tam tůně leknínové, někde most a jinde přívoz, zdymadel dál stavby nové, až tam, kde se horstvo zvedá, kde si used’ v slunci Říp, aby jako starý děda viděl v srdce Vlasti líp. 98 Od topůlky vše to snadno pohledem lze obejmouti, jak se řeka modrá, třpytí ve vrbovém křehkém proutí, jak se obilí v dál vlní lehkým vánkem zčeřené, oblaka jak bílá táhnou, plachty větrem zvířené. Starý oráč, který celé dopoledne robil v poli, zastaví se pod topůlkou s rohatými svými voly, ovčák s psíkem, kde se vzal tu? objeví se najednou a zří oba a zří v dálku sotva oku dohlednou. Jednotvárný kraj ten milý jako mapa připadá mi, kde mi každá skvrna lesa i hrot každé věže známý, v poledním pak tichu kraje – více než lze tušiti, jak bych slyšel velké matky, země, srdce bušiti. Chvílemi jak přes ta lada, keře, polí orné prouhy klidu táh’ by sladký oddech, valící se blíž a dlouhý, v chmelnic nežli dozní trsech, vlnících se pod nohou, na země pak usne prsech, mluvících v něm s oblohou. Slavné ticho, vůl dál žvýká, špinavý brav dál se pase, oráč, pasák v dálku patří a kraj v slunci usmívá se, v topůlce to hlasněj šeptne písní sladce jímavou, a ty bílé mraky nebes volně táhnou nad hlavou. 99